Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Vlečka

Říjen6

Nedávno jsem psala o tom, jak jezdíme na kole stále stejnou trasu. Tak jsem jela jinam. Mám nateklé koleno, v kterém lze nahmatat divnou věc, na hlavě jizvu po devíti stezích a uvnitř filmovou smyčku. Přehrávám si, jak se to rychle seběhlo, jak mi pán ve fialovo bílém dresu zavolal sanitku a jak jsem se všem pořád omlouvala. Dceři, záchranářům, lékařům, sestrám, řidičům, uklízečkám, vrátným a taky kamarádce, za kterou jsem spěchala na víno. Manželovi jsem se neomlouvala, protože nebyl doma. Jasně, kdyby byl, jeli bychom do Brandýsa a nic se mi nestalo. Zkazila jsem mu pánskou jízdu. Co všechno musím udělat, aby si mě všiml?

Pánovi – zachránci – bych chtěla moc poděkovat. Nevím jak. Až ho potkáte, vyřiďte mu to. Slyšela jsem ho do telefonu odpovídat na dotazy dispečerky: „Ulice, ulice … nevím, ale je to u pekárny Odkolek … nevím … cyklistka … tak kolem třiceti ….“ Pochválila jsem ho, ukázala palec nahoru a pak už si pamatuji jen sanitku. Jedna známá mi řekla, že údajem kolem třiceti měl na mysli můj tachometr. Ne ne!

Noste přilbu a přes koleje z kola raději seskočte.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.