Vlečka
Nedávno jsem psala o tom, jak jezdíme na kole stále stejnou trasu. Tak jsem jela jinam. Mám nateklé koleno, v kterém lze nahmatat divnou věc, na hlavě jizvu po devíti stezích a uvnitř filmovou smyčku. Přehrávám si, jak se to rychle seběhlo, jak mi pán ve fialovo bílém dresu zavolal sanitku a jak jsem se všem pořád omlouvala. Dceři, záchranářům, lékařům, sestrám, řidičům, uklízečkám, vrátným a taky kamarádce, za kterou jsem spěchala na víno. Manželovi jsem se neomlouvala, protože nebyl doma. Jasně, kdyby byl, jeli bychom do Brandýsa a nic se mi nestalo. Zkazila jsem mu pánskou jízdu. Co všechno musím udělat, aby si mě všiml?
Pánovi – zachránci – bych chtěla moc poděkovat. Nevím jak. Až ho potkáte, vyřiďte mu to. Slyšela jsem ho do telefonu odpovídat na dotazy dispečerky: „Ulice, ulice … nevím, ale je to u pekárny Odkolek … nevím … cyklistka … tak kolem třiceti ….“ Pochválila jsem ho, ukázala palec nahoru a pak už si pamatuji jen sanitku. Jedna známá mi řekla, že údajem kolem třiceti měl na mysli můj tachometr. Ne ne!
Noste přilbu a přes koleje z kola raději seskočte.