Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Inspirační teorie

Prosinec1

Vychází nový Headliner a pro mě to znamená dloubanec do mailových zad. „Měla bys něco napsat na blog. Dlužíš text. Už je to čtrnáct dní. Těch tvých pět vět snad dohromady dáš. D.“

Blog. Dá se to tak nazvat? Reflektuji události klidně i s ročním zpožděním. Lenoši nesoutěží. Lenochům pšenka z lajků nekvete. Lenochy stačí občas poplácat a nebo mordovat, aby měli o čem psát.

Listopad skončil a já o něm teprve přemýšlím. Stalo se toho moc. Doma i ve světě. V obýváku i na ulici. V hlavě i na povrchu. Nadšení i zklamání. Večírky a rána.

Z některých dnů jsem vytěžila i osmnáct hodin. Několik jsem jich škrtla. Nic. Den nula. Překročení těžebních limitů. Nesmím si dovolit mazat dny. Nemám na rozdávání. Jenže když se neodhadnu a do rána dělám alotria…

Spánek střídá koupelnu v pravidelných intervalech. Šumivý aspirin a coca cola vytváří kolem sklenice bublinkovou svatozář. Jinak se v kuchyni nic neděje. Nevařím, neuklízím, nedělám teplo domova. Ledaže by se za něj považovala topinka s česnekem. Tu v závěru škrtacího dne občas dělám.

Vypadá to, že jsem s listopadem hrála bingo. Vítězná svislá řada ze sobot. Možná nejsou mejdany (teď se asi říká party) inspirativní pro moje psaní, ale pro můj život ano.

Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát. Na babu nehraju.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.