Exkavátor oboustranný
„Teď, víc než jindy, bych chtěla cítit, že nejsem sama, že mám rodinu, že mám tebe.“
„Bolí mě zadek.“ Odpověděl do plazmy zabořený muž.
„Nekoukej na mě tak vyčítavě! Poslouchám tě, ale seděl jsem čtyři dny na blbý židli.“
„Pivo nebo víno?“ Vím, jak se stát zajímavější.
Můžu si za to sama. Vsadila jsem na jednoho muže. Fandím mu. Ženu ho do letošního cíle. Jsem jeho žena. Konec dobrý, všechno dobré. Těším se na Vánoce. Určitě se to letos změní. Bude se chtít procházet, koupí stromeček, pozve mě na svařák, na Štědrý den mi půjčí dálkový ovladač a krom dálniční známky dostanu i jiné překvapení.
Nejlepší dárek si stejně vždycky pořídím sama. Tentokrát jsem si pod stromeček schovala jen voňavku a noční košili. Obdarovávala jsem se průběžně. Škoda papíru. Výmluva. Vůbec letos beru svátky hákem. Omluva. Vítězný počin roku je zubařský háček. Čistím si s ním nehty. Krásný nástroj, krásný pocit… Ještě dávno před tím, než jsem si ho pořídila, se mi o něm zdálo.
O čem se mi naopak zdává až po je pád z kola. Už to nikdy nekoupím a řadím na chvost svého zážitkového žebříčku. Mezi čistými nehty a rozbitou hlavou se umístil život. Obyčejný čekací život. I jemu fandím. Fandím, ale zůstávám člověkem. Doufám, že hodně dlouho!
Hezké Vánoce a pořádnou štreku mezi startem a cílem přeje Vendula