Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Exkavátor oboustranný

Prosinec21

„Teď, víc než jindy, bych chtěla cítit, že nejsem sama, že mám rodinu, že mám tebe.“

„Bolí mě zadek.“ Odpověděl do plazmy zabořený muž.

„Nekoukej na mě tak vyčítavě! Poslouchám tě, ale seděl jsem čtyři dny na blbý židli.“

„Pivo nebo víno?“ Vím, jak se stát zajímavější.

Můžu si za to sama. Vsadila jsem na jednoho muže. Fandím mu. Ženu ho do letošního cíle. Jsem jeho žena. Konec dobrý, všechno dobré. Těším se na Vánoce. Určitě se to letos změní. Bude se chtít procházet, koupí stromeček, pozve mě na svařák, na Štědrý den mi půjčí dálkový ovladač a krom dálniční známky dostanu i jiné překvapení.

Nejlepší dárek si stejně vždycky pořídím sama. Tentokrát jsem si pod stromeček schovala jen voňavku a noční košili. Obdarovávala jsem se průběžně. Škoda papíru. Výmluva. Vůbec letos beru svátky hákem. Omluva. Vítězný počin roku je zubařský háček. Čistím si s ním nehty. Krásný nástroj, krásný pocit… Ještě dávno před tím, než jsem si ho pořídila, se mi o něm zdálo.

O čem se mi naopak zdává až po je pád z kola. Už to nikdy nekoupím a řadím na chvost svého zážitkového žebříčku. Mezi čistými nehty a rozbitou hlavou se umístil život. Obyčejný čekací život. I jemu fandím. Fandím, ale zůstávám člověkem. Doufám, že hodně dlouho!

Hezké Vánoce a pořádnou štreku mezi startem a cílem přeje Vendula

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.