Čekám na schůzku a jsem tu připosraně o půl hodiny dřív. Když si dám kafe teď, s čím si budu hrát potom? „Vodáky“ nemají v hospodách rádi. A to bych nejraději kohoutkovou. Dobře, dvě deci bílého k tomu. Hned je mi přirozeně a začínám se rozhlížet.

Dvojice po mé pravé ruce rozhodně není legitimní pár. Pán s manažérským výrazem vypráví o svých úspěšných projektech a paní poctivě naslouchá. U toho dbá na příjemný a chápavý výraz. Je tak dokonalý, zábavný a na stole klíček od pořádného auta. Ona by mu dokázala, že v jejich dvojici nuda a šeď nemá místo. Jen aby jí dal příležitost. On se ale rozvádět nehodlá. Má rád svůj klíček od auta. Doufám, že se brzy začnou pod stolem dotýkat koleny. Chtěla bych si svůj odhad potvrdit dřív, než budu svou hru hrát já.

Po mé levici sedí dvě dámy. Kamarádky. Sparing partnerky. Jak už to tak u holek bývá – jedna je vytuněná krasavice a druhá posluchačka – kývačka. Ta „lepší“ žije sama a své přítelkyni vyčítá, že se zbytečně aktivně stará o mrzutého muže a rozmlouvá jí časté hlídání vnoučat. Miluška neprotestuje, ale v duchu přemýšlí, kde tady, v centru, koupí lízátka z hroznového cukru. Ta obyčejná, sladká by jí snacha omlátila o hlavu. Vladěna Svobodná si přemaluje rty a volně přejde na včerejší inscenaci s Mirkem Donutilem. Miluška neprotestuje. My, krasavice takové kamarádky potřebujeme. My, chudinky myslíme, že takové kamarádky potřebujeme.

Týpek s hedvábnou šálou je jasná volba. Bývalý profesor biologie. Bydlí hned za rohem, a aby si udržel svůj denní řád, chodí si každé dopoledne přečíst noviny do kavárny.

Víc nás tu není a kolemjdoucí jdou kolem moc rychle. Nestačím jim přidělit příběh.

Profesor odjel off roadem. Za mileneckou dvojicí přiběhly dvě děti. Políbily mámu i tátu, starší z nich si vzalo MP3 ze stolu a připojilo se na sluchátka. Snad Miluška s Vlaďkou mi vyšly? Odešly směr Karlovo náměstí. Sedím tu celou věčnost, protože mám na hodinkách i v hlavě zimní čas. Myslím, že pro všechny jsem nešťastnice na lovu, tak jen pro jistotu si také přetřu rty růžovým leskem.