Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Jarní kolekce

Duben5

Jaro je tady! Stromy pučí, zelená se tráva a ptáci zpívají. Příroda se nám probouzí…

Takhle nějak začínají všechny články s ilustračním fotem pampelišky. Po tom, co jsem viděla svojí fotku v plavkách z letošní velikonoční dovolené, bude mít moje charakteristika jara trochu tmavší odstíny. Co je větší klišé?

Okamžitě po návratu jsem přestala jíst. Jeden den. O večeru nemluvím. Druhý den jsem šla cvičit. Trochu jsem se zapotila a měla velký hlad. Třetí den projíždím internet, jestli mi neutekla nějaká zázračná metoda hubnutí a hned potom vyrážím na túru po obchodech. Dřív jsem kupovala oblečení s tím, že do toho zhubnu. Teď pořizuju větší a za pár měsíců mi to perfektně sedí. Už ani zrcadla v kabinkách mě nešálí. Ostré světlo odhalilo shluk zarudlých pupínků na tváři. Copak nestačí, že jsem tlustá? Nakupování je zlo. Proč mě neškrtí kabelka? Obavy, že neodhadnu, co se hodí nosit ve zralém věku, jsou také pryč. Mladistvá móda se nedělá v mých velikostech. Jen do mě se širokou, batikovanou tunikou!

Nešťastné bloumání po svršcích mělo přeci jen šťastný konec. Poprvé ve svém životě mám triko Hugo Boss. Budu ho muset nosit naruby, aby byla vidět značka. Možná tak bude zajímavější. Měli mojí velikost! Radost se mnou sdílela i iksesková prodavačka a za nákup mi dala klíčenku. Zbylo mi na macešky. Přes špinavá okna nevidím a manžel je na golfu. Jaro je tady!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.