Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Všechny loňské sněhy jsou tady

Únor5

Slíbila jsem si, že si nebudu nikdy stěžovat, že v zimě je moc zima a v létě je víno teplé, i když si do něj dám tři kostky ledu. Chápu, že počasí je dobrá konverzační konstanta, ale myslím, že je v pořádku rozeznávat roční období. Konečně můžeme vyvětrat své nejteplejší svršky a spodky. Konečně, i v Čechách, lyžujeme na přírodním sněhu a konečně víme, proč se vyplatí přezouvat na zimní pneumatiky. Jezdíme na sněhu. Jasně, že vás napadne škrábání čelních skel, zamrzlé zámky, nemrznoucí směs do ostřikovačů, řetězy a další opruzy. Taky nic z toho nechci dělat. Vyhýbám se tomu, jako silničáři Dé jedničce. Vím, že bude sněžit, tak nevyjíždím! Klidně se tam pozabíjejte, já ilustrační záběr na Nově nebudu!

Pojedu k zubaři městskou hromadnou dopravou. Bydlíme na kopečku, jsem objednaná na osmou hodinu a sedám si hned za řidiče. „Cák cák“ (neumím dělat zvuky), dveře se zavřou, popojedeme na vrchol hory, řidič si otře čelo a polohlasně pronese k obsahu dlouhého autobusu: „tak si držte klobouky“.

Leduji tvář a už potřetí, tento týden, volám topenáře. Nestěžuji si zimo! Jsem jen dneska trochu nevrlá. Když mě vezmeš ještě jednou na hory, dáš mi tam grog (ale ne ten ze zelené!), vypustíš trochu slunce, přežehlíš manšestr, budu na tebe zase s láskou vzpomínat. Skol! Motoristický pozdrav neznám, ale opatrujte se!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.