Rozhoupávání
„Už dost! Pryč z letargie a psát! To je samé skenování, samé odkazy a žádná nová poselství.“ Domlouvám si opakovaně a snad i přísně.
Všechno bují, rozmnožuje se, rozkvétá a já bych se nejraději uložila k zimnímu spánku. Vlastně jsem se z něj ještě neprobudila. Vstala jsem a chtěla se probrat, jenže budík zněl změnou konfekční velikosti. Samozřejmě, že směrem nahoru, takové zvonění jsem slyšet nechtěla. Zaklapla jsem ho hned v prvním obchodě. Kdepak, nakupování mi svět nezmění. Mou mrzutost zakusil prodavač samolepek, který v garážích obchodního centra, pod kuratelou charity, vymáhal soucit. A prachy. Omlouvám se, ale já to takhle řešit nechci. Vlastně mě to sere. Nechci, aby mě někdo, v podzemních nebo nadzemních garážích, u vchodu do metra, u východu z metra, soudil znechuceným pohledem. Díky, vystačím si se zrcadlem. Neexistují nějaké plakety? Přispěju komu chci a kolik chci. Při recidivě dobra dostanu odznáček a hrdě ho budu nosit v klopě.
Bez úsměvu, bez nového svetříku, bez vína… Dneska se z toho nevyhrabu. Poselství nebude. Snad jen: cvičte i v zimě, půjde vám psaní.