Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Rozhoupávání

Březen17

„Už dost! Pryč z letargie a psát! To je samé skenování, samé odkazy a žádná nová poselství.“ Domlouvám si opakovaně a snad i přísně.

Všechno bují, rozmnožuje se, rozkvétá a já bych se nejraději uložila k zimnímu spánku. Vlastně jsem se z něj ještě neprobudila. Vstala jsem a chtěla se probrat, jenže budík zněl změnou konfekční velikosti. Samozřejmě, že směrem nahoru, takové zvonění jsem slyšet nechtěla. Zaklapla jsem ho hned v prvním obchodě. Kdepak, nakupování mi svět nezmění. Mou mrzutost zakusil prodavač samolepek, který v garážích obchodního centra, pod kuratelou charity, vymáhal soucit. A prachy. Omlouvám se, ale já to takhle řešit nechci. Vlastně mě to sere. Nechci, aby mě někdo, v podzemních nebo nadzemních garážích, u vchodu do metra, u východu z metra, soudil znechuceným pohledem. Díky, vystačím si se zrcadlem. Neexistují nějaké plakety? Přispěju komu chci a kolik chci. Při recidivě dobra dostanu odznáček a hrdě ho budu nosit v klopě.

Bez úsměvu, bez nového svetříku, bez vína… Dneska se z toho nevyhrabu. Poselství nebude. Snad jen: cvičte i v zimě, půjde vám psaní.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.