Neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat a neslyším falešnost. Ambice mé záře reflektorů dosahovala vždy jen ke stolu pod pódiem s cedulkou Rezervé kapela. To mi přišlo dobrý. To jsem si vždycky přála.

Můj muž mi plní, co mi na očích uvidí. Mají s kamarády kapelu. V počátku mě to těšilo víc než motorka, než golf a než jiné úniky z domova. Dokonce jsem i párkrát měla svou židli s výhledem na umělce, ale postupem času jsem zjistila, že tohle není pokorná milenka. Jde tvrdě po společně tráveném čase. O lásce a oddanosti ani nemluvím.

Ať jsme kdekoliv, musíme se vracet v neděli brzo odpoledne. Protože zkouška. Jako do kostela. Nepozkoušíš. Nepohraješ. Pár víkendů se škrtá kompletně, protože „akce“. Když smím jet s ním, musím si to zasloužit. Nakládám bedny, stojany a kytary. Manžel si mezitím založí správné pořadí písniček do desek. Když poslední krabička zapadne do svého místa v kufru auta, může se jet hrát.

Po peripetiích s vyladěním (myslím, že se tomu říká zvukovka), začíná rej. Tanečníci značí dobrou náladu, fanynky pod pódiem (dá-li pánbůh pódium) křičí refrény písní a i od vzdálenějších posluchačů na baru se ozývá tleskot a pískot. Tohle spojení muzikantům dává jiný rozměr. Velký rozměr. Euforie roztančí i mého muže. Čtvrt století mi tvrdí, že fakt netančí. No jo, jenže tohle je jiné. Krásné… Prý drtivá většina kluků dělá muziku kvůli holkám. Líbívá se nám to. Ženy, věřte mi, doma byste to nechtěly!

„Vendula, přines pivo (někdy dokonce vodu)“, mému muži vyschlo při zpěvu. A tanci. Konečně. Všiml si, že jsem tady. Druhá půlka koncertu, populárnější písně, výstup s kytarou na židli, skok (?!) dolů, děkovačka a „rozebírací“ panáky.

Ráno nemůže chodit, hnul si se zády, jak jančil na té židli. Naštěstí zabral prášek. Představa nacpaného auta hudebninami, bolavěla záda i mě. Nakonec jsme společně, se slečnou kocovinou, vyložili aparát ve zkušebně. Ach ouvej byl náš aktuální hit. Drsný čaj s medem a pod deku k televiznímu seriálu.

Tak to je pravá tvář rockera a levá jeho holky.