Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Stříbrná svatba

Říjen18

Minulý týden mi bylo dvacet pět let manželství. Už jsem si myslela, že to zase oslavím salámovou pizzou, pleťovou maskou z déemka (tam prý bývám člověkem) a přežehlením nějaké té košile. Jenže tentokrát do sólové oslavy páru řízla příroda. Vendula nebude sedět v koutě!

Můj muž jezdí pravidelně s kumpány na motorky. Do Ameriky. Na čtrnáct dnů. Parádní dovolená. A co si ani čert nepřeje, pokaždé to vyjde na výročí naší svatby. Dřív jsme jezdili, kolem tohoto data, na výlety spolu. Víkend někde v hezku a zajímavu. Zhruba tak před deseti lety přešly líbánky v pánské jízdy. Co kdyby se jednou jelo na výročí jiné rodiny? Nešlo to a prý nikdy nepůjde.

Až letos! Hurikán Nate zařídil jeho dřívější návrat a já dostala šanci unaveného muže přemluvit na večeři. Bylo mu divné, že nechci vzít s sebou dceru, ale pravděpodobně tím pochopil a přinesl květinu. Dokonce ve správné formaci. I já jsem vymýšlela dárek, i kytka mě napadla (chtěla bych také tak jednoduše dělat velkou radost…) Nakonec jsem sáhla po jisté jistotě. Whisky. Tahle byla stará, jako naše manželství. Ona zrála v sudu a já v sud. Převaloval ji dlouho v puse, čekala jsem obligátní: „Já mám stejně nejradši tu osmnáctku“.  Neřekl a já nevím, jestli mu opravdu chutnala nebo si odpustil průpovídku. Díky. Na večeři jsem byla také spokojená. Viděla jsem na Hradčany, pila ryzlink od Mosely, jedla chorvatskou pražmu a povídala si s ním. Vlastně tohle všechno mám na dosah po celý rok. Takže jsem spokojená!

Už ho nebudu nikdy strašit, že musí na kulatá výročí na „národní výbor“ a občas ho ocením za zásluhu. Největší zásluha, která mě teď napadá je, že mě naučil používat zpětná zrcátka. V autě i v životě.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.