Stříbrná svatba
Minulý týden mi bylo dvacet pět let manželství. Už jsem si myslela, že to zase oslavím salámovou pizzou, pleťovou maskou z déemka (tam prý bývám člověkem) a přežehlením nějaké té košile. Jenže tentokrát do sólové oslavy páru řízla příroda. Vendula nebude sedět v koutě!
Můj muž jezdí pravidelně s kumpány na motorky. Do Ameriky. Na čtrnáct dnů. Parádní dovolená. A co si ani čert nepřeje, pokaždé to vyjde na výročí naší svatby. Dřív jsme jezdili, kolem tohoto data, na výlety spolu. Víkend někde v hezku a zajímavu. Zhruba tak před deseti lety přešly líbánky v pánské jízdy. Co kdyby se jednou jelo na výročí jiné rodiny? Nešlo to a prý nikdy nepůjde.
Až letos! Hurikán Nate zařídil jeho dřívější návrat a já dostala šanci unaveného muže přemluvit na večeři. Bylo mu divné, že nechci vzít s sebou dceru, ale pravděpodobně tím pochopil a přinesl květinu. Dokonce ve správné formaci. I já jsem vymýšlela dárek, i kytka mě napadla (chtěla bych také tak jednoduše dělat velkou radost…) Nakonec jsem sáhla po jisté jistotě. Whisky. Tahle byla stará, jako naše manželství. Ona zrála v sudu a já v sud. Převaloval ji dlouho v puse, čekala jsem obligátní: „Já mám stejně nejradši tu osmnáctku“. Neřekl a já nevím, jestli mu opravdu chutnala nebo si odpustil průpovídku. Díky. Na večeři jsem byla také spokojená. Viděla jsem na Hradčany, pila ryzlink od Mosely, jedla chorvatskou pražmu a povídala si s ním. Vlastně tohle všechno mám na dosah po celý rok. Takže jsem spokojená!
Už ho nebudu nikdy strašit, že musí na kulatá výročí na „národní výbor“ a občas ho ocením za zásluhu. Největší zásluha, která mě teď napadá je, že mě naučil používat zpětná zrcátka. V autě i v životě.