Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Podpadky

Leden17

(Vím, vím, je tam chyba, ale chci psát o odpadcích a tohle mi přišlo jako „fór“. Stárnu. Zjednodušuju se.)

Podpatky nenosím. Neumím to, mám menšího muže a velikost nohy č. 41. To, že jsem je nikdy nezačala nosit, má příčiny v dětství. První kramfleky mi máma nechala uříznout a i bez nich jsem ve čtrnácti letech byla vyšší, než většina kluků místního basketbalového týmu.

Do doby, než mi začalo chutnat, jsem klidně mohla vynášet na mola ty nejhubenější modely! Zezadu. Teď mám se všemi moly společné jen to, že jsem přístav a umím je plácnout i hodně vysoko (to je zase na smajlík). Co ale smím nosit v každém věku, se všemi tělesnými proporcemi a za každého počasí, jsou odpadky. Teď už se nechodí s kyblíčkem a zase zpátky. Koupí se pytle, naplní se, utáhnou se a po cestě kamkoliv se vyhodí. Mně se zdá, že ani takové zjednodušení u nás doma nikomu nevyhovuje. Dokonce jsem ještě neviděla žádného člena domácnosti, že by pytel plný vyměnil za pytel prázdný. Jsou schopni nadávat a proklínat plnotu, nohou stlačovat vrchovatost, aby se tam za každou cenu vešly tři plechovky od piva. Občas mi připadá, že odpadky vyrábíme…

Dobře tedy, měním pytle. Nikdo jiný to neumí, nikdo neví, kde je ukrývám. Plný postavím přede dveře (zásadně uvnitř, nechci, aby naše zbytky smrděly na chodbě, vyškolil mě soused v minulém bydlišti, jmenoval se Lakatoš a při pohledu na náš pytel použitých plen řekl: „vypadá to tady jako u cikánů“).

První většinou odchází dcera s kabelkou, udělá velký krok se slovy „proč já?“. Manžel po dvouhodinovém nevímcodělání v koupelně, pytel odsune z cesty a vyčítavě pronese „já snad?“. Smutné „zase já“ zní při mém odchodu. Ještě smutnější jsem, když ke dveřím připravím tříděný odpad. Jsem na vrcholu emancipace.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.