(Vím, vím, je tam chyba, ale chci psát o odpadcích a tohle mi přišlo jako „fór“. Stárnu. Zjednodušuju se.)

Podpatky nenosím. Neumím to, mám menšího muže a velikost nohy č. 41. To, že jsem je nikdy nezačala nosit, má příčiny v dětství. První kramfleky mi máma nechala uříznout a i bez nich jsem ve čtrnácti letech byla vyšší, než většina kluků místního basketbalového týmu.

Do doby, než mi začalo chutnat, jsem klidně mohla vynášet na mola ty nejhubenější modely! Zezadu. Teď mám se všemi moly společné jen to, že jsem přístav a umím je plácnout i hodně vysoko (to je zase na smajlík). Co ale smím nosit v každém věku, se všemi tělesnými proporcemi a za každého počasí, jsou odpadky. Teď už se nechodí s kyblíčkem a zase zpátky. Koupí se pytle, naplní se, utáhnou se a po cestě kamkoliv se vyhodí. Mně se zdá, že ani takové zjednodušení u nás doma nikomu nevyhovuje. Dokonce jsem ještě neviděla žádného člena domácnosti, že by pytel plný vyměnil za pytel prázdný. Jsou schopni nadávat a proklínat plnotu, nohou stlačovat vrchovatost, aby se tam za každou cenu vešly tři plechovky od piva. Občas mi připadá, že odpadky vyrábíme…

Dobře tedy, měním pytle. Nikdo jiný to neumí, nikdo neví, kde je ukrývám. Plný postavím přede dveře (zásadně uvnitř, nechci, aby naše zbytky smrděly na chodbě, vyškolil mě soused v minulém bydlišti, jmenoval se Lakatoš a při pohledu na náš pytel použitých plen řekl: „vypadá to tady jako u cikánů“).

První většinou odchází dcera s kabelkou, udělá velký krok se slovy „proč já?“. Manžel po dvouhodinovém nevímcodělání v koupelně, pytel odsune z cesty a vyčítavě pronese „já snad?“. Smutné „zase já“ zní při mém odchodu. Ještě smutnější jsem, když ke dveřím připravím tříděný odpad. Jsem na vrcholu emancipace.