Revoluční jaro
Zase všechno pučí. Slunce doráží na špinavá okna, kabáty frčí do čistírny a je na čase přezouvat. Lidi i auta. Mně tedy zima nevadí. Hlavně nechci uspěchat žádné roční období, protože tím uspěchávám svůj život. V tomto ohledu si přeji pěkně dlouhé jaro. Vlastně si protiřečím. Chci být dlouho živá, ale přitom jsem se nesžila ani s padesátkou. Je to období, kdy o vás nestojí cizí, ale ani vlastní. Nepamatuju se, že by se v poslední době za mnou někdo otočil a doma otáčí jen oči v sloup, když vyžaduji pozornost.
Nedávno jsem četla o mega velkém tobogánu uvnitř nákupního centra (myslím někde v Koreji) a jedno z omezení bylo, že na něj nesmí lidi nad padesát let. Ne, že bych na klouzačku chtěla jít, ale dostalo mě to. Zrovna tak, jako poznámky, že bych měla mít kratší vlasy a delší sukně. Já vím, že bývám nesoudná, ale chci se rozhodnout sama, kdy si nechám udělat foukanou s fialovým nádechem, kdy sukně začnou lízat kotníky a jestli umřu strachy na tobogánu.
Začala jsem tím, že všechno pučí a zatím to vypadá na puč uvnitř mě. Jinak to nepůjde. Snad těch pár pozitivních myšlenek, které se bouří, neutluču.