Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Revoluční jaro

Duben11

Zase všechno pučí. Slunce doráží na špinavá okna, kabáty frčí do čistírny a je na čase přezouvat. Lidi i auta. Mně tedy zima nevadí. Hlavně nechci uspěchat žádné roční období, protože tím uspěchávám svůj život. V tomto ohledu si přeji pěkně dlouhé jaro. Vlastně si protiřečím. Chci být dlouho živá, ale přitom jsem se nesžila ani s padesátkou. Je to období, kdy o vás nestojí cizí, ale ani vlastní. Nepamatuju se, že by se v poslední době za mnou někdo otočil a doma otáčí jen oči v sloup, když vyžaduji pozornost.

Nedávno jsem četla o mega velkém tobogánu uvnitř nákupního centra (myslím někde v Koreji) a jedno z omezení bylo, že na něj nesmí lidi nad padesát let. Ne, že bych na klouzačku chtěla jít, ale dostalo mě to. Zrovna tak, jako poznámky, že bych měla mít kratší vlasy a delší sukně. Já vím, že bývám nesoudná, ale chci se rozhodnout sama, kdy si nechám udělat foukanou s fialovým nádechem, kdy sukně začnou lízat kotníky a jestli umřu strachy na tobogánu.

Začala jsem tím, že všechno pučí a zatím to vypadá na puč uvnitř mě. Jinak to nepůjde. Snad těch pár pozitivních myšlenek, které se bouří, neutluču.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.