Múzo, polib mně!
Prdel. Když chodíš za jinýma, nepotřebuju tě. Vystačím si s tím, co se kolem mě děje.
Jenže svět zajímavostí se mi tak trochu smrskává… Už spoustu věcí nemůžu, neumím a už nikdy nepoznám. Je to přirozené a taky dost na prd. Nečekám v životě žádné velké zvraty. Jsem ráda, když se věci, stavy a situace nemění. Každá změna je, beztak, k horšímu. Chci dělat jen to, co mě baví, chci se vidět s tím, s kým mě těší a taky mám chuť napsat, že chci jíst, co mám ráda. Ale to, bohužel, nejde. Vlastně úplně plnit nejdou ani ta dvě chci před tím. Občas musím žehlit a sem tam se usmívám na blbce.
Proč těm svým přáním nejdu trochu naproti? Chodím docela ráda, ale v tomto případě jen přešlapuju na dvorku svých představ. Baví mě psát, ale píšu sporadicky a i potkávání je čím dál míň. Všechno mi déle trvá, ale já se za ta vrata podívám! Slibuji. Váhání a prodlevy ničemu neprospívají. Když se po dlouhé době vidíš s kamarádkou, když dlouho necvičíš, když dlouho nemáš sex… Těžko se navazuje. S kamarádkou většinou společnou řeč najdeš brzy.
Múzo, promiň mi, raději přijď a polib mi jinou část, moji čtenáři by si to zasloužili.
mě
Jardo, já myslím, že to „mně“ je tam správně, pokud se spojí s prvním slovem fejetonu „pr…“:-) Normálně jsem taky grammar-nazi, co se mně x mě týče, ale tady autorka pravděpodobně tímto (ne)korektním vtípkem pomrkává na své v gramatice zběhlé (pozor, ne „sběhlé“!) čtenáře.