Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Múzo, polib mně!

Květen29

Prdel. Když chodíš za jinýma, nepotřebuju tě. Vystačím si s tím, co se kolem mě děje.

Jenže svět zajímavostí se mi tak trochu smrskává… Už spoustu věcí nemůžu, neumím a už nikdy nepoznám. Je to přirozené a taky dost na prd. Nečekám v životě žádné velké zvraty. Jsem ráda, když se věci, stavy a situace nemění. Každá změna je, beztak, k horšímu. Chci dělat jen to, co mě baví, chci se vidět s tím, s kým mě těší a taky mám chuť napsat, že chci jíst, co mám ráda. Ale to, bohužel, nejde. Vlastně úplně plnit nejdou ani ta dvě chci před tím. Občas musím žehlit a sem tam se usmívám na blbce.

Proč těm svým přáním nejdu trochu naproti? Chodím docela ráda, ale v tomto případě jen přešlapuju na dvorku svých představ. Baví mě psát, ale píšu sporadicky a i potkávání je čím dál míň. Všechno mi déle trvá, ale já se za ta vrata podívám! Slibuji. Váhání a prodlevy ničemu neprospívají. Když se po dlouhé době vidíš s kamarádkou, když dlouho necvičíš, když dlouho nemáš sex… Těžko se navazuje. S kamarádkou většinou společnou řeč najdeš brzy.

Múzo, promiň mi, raději přijď a polib mi jinou část, moji čtenáři by si to zasloužili.

Publikováno v rubrice Povídky
Komentářů: 2 k

“Múzo, polib mně!”

  1. Avatar 19. f 2018 at 09:33 jarda Says:

    :-)


  2. Avatar 4. f 2018 at 11:20 Martina Says:

    Jardo, já myslím, že to „mně“ je tam správně, pokud se spojí s prvním slovem fejetonu „pr…“:-) Normálně jsem taky grammar-nazi, co se mně x mě týče, ale tady autorka pravděpodobně tímto (ne)korektním vtípkem pomrkává na své v gramatice zběhlé (pozor, ne „sběhlé“!) čtenáře.


Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.