Jen tak trochu: Září, září, ty jsi ale pí.a!
Říkačku jsem si vypůjčila a trochu modifikovala. Pár let jsem jezdila na dětský tábor, kde jsme se po večerech oddávali různým hrátkám. Teď to zní divně, ale myslím tím soutěže. Nevím, jaké zadání jsme zrovna ten večer řešili, zato si dobře pamatuji na čtyři soutěžící družstva. Bučovický smajlík. Rozřazovali jsme se tehdy podle měsíce narození. Bila jsem se za Léto a tohle byl náš pokřik. Vztahoval se na celý podzim, ale já se teď potřebovala vyhecovat na září.
Zase jsem si slíbila, že budu od začátku školního roku hbitá a pracovitá. Chtěla jsem opravdu aktivně začít psát a ještě aktivněji cvičit. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát nakrmím vlka. Jsem koza a jsem celá (a možná je mě zase o kousek víc). Kdo ví, proč na sebe nejsem přísná? Proč nejsem cílevědomá? Možná proto, že jsem cílenevědomá.
Mám to od dětství. Nikdy jsem nedělala žádný sport, nechodila do žádného kroužku, neměla mety. Nikdy jsem nevydržela sbírat obaly od žvýkaček, čokolád, od cigaret… Vždy jen trochu. Trochu kolo a pět krabiček od tvrdých amerik nad postelí.
Tolik trocha vysvětlení, proč jsem tak dlouho neotočila stránku svého blogu. Lenost neomlouvá. Ale vymlouvá. Další mezník k nápravě je Nový rok.
Leden, leden ty jsi ale debil (pokřik Podzim teamu a taky trochu můj).