Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Jen tak trochu: Září, září, ty jsi ale pí.a!

Září19

Říkačku jsem si vypůjčila a trochu modifikovala. Pár let jsem jezdila na dětský tábor, kde jsme se po večerech oddávali různým hrátkám. Teď to zní divně, ale myslím tím soutěže. Nevím, jaké zadání jsme zrovna ten večer řešili, zato si dobře pamatuji na čtyři soutěžící družstva. Bučovický smajlík. Rozřazovali jsme se tehdy podle měsíce narození. Bila jsem se za Léto a tohle byl náš pokřik. Vztahoval se na celý podzim, ale já se teď potřebovala vyhecovat na září.

Zase jsem si slíbila, že budu od začátku školního roku hbitá a pracovitá. Chtěla jsem opravdu aktivně začít psát a ještě aktivněji cvičit. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát nakrmím vlka. Jsem koza a jsem celá (a možná je mě zase o kousek víc). Kdo ví, proč na sebe nejsem přísná? Proč nejsem cílevědomá? Možná proto, že jsem cílenevědomá.

Mám to od dětství. Nikdy jsem nedělala žádný sport, nechodila do žádného kroužku, neměla mety.  Nikdy jsem nevydržela sbírat obaly od žvýkaček, čokolád, od cigaret… Vždy jen trochu. Trochu kolo a pět krabiček od tvrdých amerik nad postelí.

Tolik trocha vysvětlení, proč jsem tak dlouho neotočila stránku svého blogu. Lenost neomlouvá. Ale vymlouvá. Další mezník k nápravě je Nový rok.

Leden, leden ty jsi ale debil (pokřik Podzim teamu a taky trochu můj).

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.