Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Lehce vánoční

Listopad19

Minulý týden ještě běžela klimatizace, kvetly muškáty a teď abych vila adventní věnce. Jsem nepřipravená. Počasí mi zpomalilo sváteční náladu i rozjezd. O to větší to bude sešup. Stačí se pořádně odrazit. Nebo raději ne, už tak se všechno děje strašným fofrem.

Chtěla jsem si vyměnit zimní fotku na fb profilu, ale letos už to zase nemá cenu. Všechny jarní, letní i podzimní mi dcera, nejméně druhým rokem, zakazuje. Zůstávám sedět na lavičce a kouřím. Moje charakteristika v kostce. Když jsem u facebooku, vzpomínám si, jak letos v lednu někteří vtipálci psali, že za pár měsíců jsou Vánoce. Pamatuji si dokonce jejich jména, tak rychle ten rok proběhl…  Anebo mám tu nemoc, jak nevím, co jsem obědvala, ale vzpomínám si na rok staré detaily?

Vždycky mě bavilo okukovat v obchodech různé ozdoby a výzdoby. Letos ne. Každý rok jsem hledala nové recepty na cukroví. Letos ne. Ztloustla jsem i bez Vánoc. Přemýšlela jsem a písemně vypracovávala seznam dárků. Letos ne. Dokonce nemám chuť na svařák a jela bych k moři.

Pokusím se o nápravu, nějaký čas mi ještě zbývá. Možná mě nakopne předsunutý Silvestr s táborovou partičkou, možná to budou rozsvícená světýlka ve vašich oknech (stojí to pár korun, tak mi koukejte svítit!) nebo si koupím něco blýskavého na ruku.

Tak jo, Vánoce budou!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.