Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Obleč se, umyj se…

Prosinec11

Tak už ho mám! Je veliký, pevný a svěží. Tolik radosti najednou!  Hlavně ať mi nezvadne moc brzy. Smutné větve rozesmutní i mě. Na to, že se mi letos sváteční nálada kdovíkde courala, máme ode dneška vystrojený největší strom v mojí strojící historii.

Tentokrát ho se mnou jel pořídit manžel. Měl nedělně otrávený výraz a ruce v kapse. Já zvedala jeden strom za druhým, ale až když jsem prozradila, že máme od dcery zadání – ať je velký -, uvolnil své ruce i mysl, aby holčičce vyhověl. Sáhnul po obrovské jedli, která měla dva metry, kmen o průměru deset centimetrů a stál patnáct stovek. To jsou všechny známé údaje o mém krasavci. Jen nám zapomněli říct, kolik váží. Do čtvrtého patra jsem šla ve špici.  Žení výhoda. To, že jsem ho musela zvedat nad hlavu v každé zatáčce, si nikdo nevšiml. Za dramatického vzdychání jsme donesli ten les domů. Ruce mohly zase do kapsy. Obrazně řečeno, jinak to znamená tělo na gauč. Dcera ho chtěla zdobit hned, ale já se bála (vždy se bojím), že by zavěsila nějakou kouli jinak, než chci já, proto jsem ji řekla, že nemám čas a ona ho prý nemá jindy. Pak už nemluvil nikdo s nikým. Budiž pochválena druhá adventní neděle!

Do stojanu jsem ho, bez naříkání, vztyčila sama. Koule jsem rovnoměrně rozprostřela a rozmotala světelný řetěz. Při pohledu na tu třpytící nádheru, zapomínám na drobničky z rodinného života. Teď mě omluvte, jdu se přiobléct. Větrám, aby stromu nebylo teplo.

…bude Štědrý den

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.