Obleč se, umyj se…
Tak už ho mám! Je veliký, pevný a svěží. Tolik radosti najednou! Hlavně ať mi nezvadne moc brzy. Smutné větve rozesmutní i mě. Na to, že se mi letos sváteční nálada kdovíkde courala, máme ode dneška vystrojený největší strom v mojí strojící historii.
Tentokrát ho se mnou jel pořídit manžel. Měl nedělně otrávený výraz a ruce v kapse. Já zvedala jeden strom za druhým, ale až když jsem prozradila, že máme od dcery zadání – ať je velký -, uvolnil své ruce i mysl, aby holčičce vyhověl. Sáhnul po obrovské jedli, která měla dva metry, kmen o průměru deset centimetrů a stál patnáct stovek. To jsou všechny známé údaje o mém krasavci. Jen nám zapomněli říct, kolik váží. Do čtvrtého patra jsem šla ve špici. Žení výhoda. To, že jsem ho musela zvedat nad hlavu v každé zatáčce, si nikdo nevšiml. Za dramatického vzdychání jsme donesli ten les domů. Ruce mohly zase do kapsy. Obrazně řečeno, jinak to znamená tělo na gauč. Dcera ho chtěla zdobit hned, ale já se bála (vždy se bojím), že by zavěsila nějakou kouli jinak, než chci já, proto jsem ji řekla, že nemám čas a ona ho prý nemá jindy. Pak už nemluvil nikdo s nikým. Budiž pochválena druhá adventní neděle!
Do stojanu jsem ho, bez naříkání, vztyčila sama. Koule jsem rovnoměrně rozprostřela a rozmotala světelný řetěz. Při pohledu na tu třpytící nádheru, zapomínám na drobničky z rodinného života. Teď mě omluvte, jdu se přiobléct. Větrám, aby stromu nebylo teplo.
…bude Štědrý den