Ó hory, ó hory
Před pár dny jsem se vrátila z Rakouských Alp. Bylo tak extrémní počasí, jako ještě nikdy předtím. Vichry, že vypnuli lanovky. Sněhy, že nebylo vidět na krok. Mlhy, že nebylo vidět na druhý krok a deště, že jsem byla mokrá během jedné cigarety.
Přesto jsem byla spokojená. Jela jsem s partou, kterou znám skoro třicet let. Ano, tak jste staří. Věkový průměr nám vylepšují děti, ale už jsou mezi nimi jedinci, kteří smí pít alkohol. A pijí. Nálada byla výborná (moje heslo – klišé do každého textu!). Smáli jsme se na kopci, na balkoně, ve výtahu, na večeři i v baru. Jestli platí, že se smíchem mládne, momentálně lízám třicítku.
Je jasné, že se dvacetihlavá skupina neobejde bez drobných problémů. Drobně zapomenuté boty, hůlky, doklady při cestě tam a to samé při cestě zpátky. Jen aktéři se nám měnili. Jedno kolínko nebude rádo vzpomínat… a jeden hotelový výtah si zhluboka oddychl od neukázněný pasažérů. Pasažérek, abych byla spravedlivá. Po snídani, která se kvůli počasí protáhla do oběda, jsme jeli na pokoj. Do výtahu pro tři osoby nás nastoupilo šest. „Holky, je nás tady moc“, řekl jediný muž. A bylo. Výtah se zastavil v mezipatře na nejdelších dvacet minut mého života. Zvládali jsme to každý po svém, ale když se otevřely dveře v přízemí, společná euforie nebrala konce. Zapomněla jsem i na to, že jsem pravdivě nahlásila svojí váhu při počítání, o kolik byla překročena nosnost výtahu. O sto padesát kilo. Vycházeli jsme z přeplněné kovové krabice, jako když kouzelník vytahuje z klobouku nekonečný šátek. Nedostali jsme ani vynadáno, všichni byli rádi, že jsme venku a půjdeme ven. Mezitím totiž přestalo pršet a částečně foukat a my se mohli zabavit na kopci.
Tak příště!