Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Ó hory, ó hory

Únor6

Před pár dny jsem se vrátila z Rakouských Alp. Bylo tak extrémní počasí, jako ještě nikdy předtím. Vichry, že vypnuli lanovky. Sněhy, že nebylo vidět na krok. Mlhy, že nebylo vidět na druhý krok a deště, že jsem byla mokrá během jedné cigarety.

Přesto jsem byla spokojená. Jela jsem s partou, kterou znám skoro třicet let. Ano, tak jste staří. Věkový průměr nám vylepšují děti, ale už jsou mezi nimi jedinci, kteří smí pít alkohol. A pijí. Nálada byla výborná (moje heslo – klišé do každého textu!). Smáli jsme se na kopci, na balkoně, ve výtahu, na večeři i v baru. Jestli platí, že se smíchem mládne, momentálně lízám třicítku.

Je jasné, že se dvacetihlavá skupina neobejde bez drobných problémů. Drobně zapomenuté boty, hůlky, doklady při cestě tam a to samé při cestě zpátky. Jen aktéři se nám měnili. Jedno kolínko nebude rádo vzpomínat… a jeden hotelový výtah si zhluboka oddychl od neukázněný pasažérů. Pasažérek, abych byla spravedlivá. Po snídani, která se kvůli počasí protáhla do oběda, jsme jeli na pokoj. Do výtahu pro tři osoby nás nastoupilo šest. „Holky, je nás tady moc“, řekl jediný muž. A bylo. Výtah se zastavil v mezipatře na nejdelších dvacet minut mého života. Zvládali jsme to každý po svém, ale když se otevřely dveře v přízemí, společná euforie nebrala konce. Zapomněla jsem i na to, že jsem pravdivě nahlásila svojí váhu při počítání, o kolik byla překročena nosnost výtahu. O sto padesát kilo. Vycházeli jsme z přeplněné kovové krabice, jako když kouzelník vytahuje z klobouku nekonečný šátek. Nedostali jsme ani vynadáno, všichni byli rádi, že jsme venku a půjdeme ven. Mezitím totiž přestalo pršet a částečně foukat a my se mohli zabavit na kopci.

Tak příště!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.