Květinový ceremoniál
Jediný koloběh, který mě zatím neomrzel, je ten květinový. Koupit, zalévat, zazimovat, vyhodit.
Předevčírem jsem vyházela torza kytek z minulého léta a dneska jsem koupila nové a celé. Přeskočím etapu, kdy jsem běhala po zahradnictví, házela do vozíku, co mě pod ruku přišlo, pak do auta, z auta, vynést květenu i zeminu do čtvrtého patra, a přejdu rovnou do fáze běhání po terase.
Vymyslet, co do kterého květináče, naaranžovat souhrn bylinek do velkého koše nebo poskládat nesourodé druhy do dřevěné bedýnky od vína, je obrovská zodpovědnost. Nevím, proč to připadá důležité jen mně? Po celé té robotě, s bolavými zády a bulharskou manikúrou, se zálibně dívám na tu zasazenou krásu. Dívám se dlouho, dívám se do té doby, než přijde manžel. On změnu nevidí. Upozorním ho, ale stále nevidí. Snad kdybych založila chmelnici!
Já si ale také nevšimla, že přišel od holiče. „Jsem ostříhaný!“ Kde? Srovnávám nesrovnatelné. Na terase nastala obrovská změna, zato na hlavě mého muže je zastřiženo o 0,005 milimetrů. Víc už by to bylo fatální. Srovnání snese možná jen cena. Plný kufr zeleně stálo jako pár chlupů na podlaze nablýskaného kadeřnictví.
Každý si tedy necháváme svojí modlu. Já s láskou koukám na kytky a on do zrcadla.