Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Květinový ceremoniál

Duben12

Jediný koloběh, který mě zatím neomrzel, je ten květinový. Koupit, zalévat, zazimovat, vyhodit.

Předevčírem jsem vyházela torza kytek z minulého léta a dneska jsem koupila nové a celé. Přeskočím etapu, kdy jsem běhala po zahradnictví, házela do vozíku, co mě pod ruku přišlo, pak do auta, z auta, vynést květenu i zeminu do čtvrtého patra, a přejdu rovnou do fáze běhání po terase.

Vymyslet, co do kterého květináče, naaranžovat souhrn bylinek do velkého koše nebo poskládat nesourodé druhy do dřevěné bedýnky od vína, je obrovská zodpovědnost. Nevím, proč to připadá důležité jen mně? Po celé té robotě, s bolavými zády a bulharskou manikúrou, se zálibně dívám na tu zasazenou krásu. Dívám se dlouho, dívám se do té doby, než přijde manžel. On změnu nevidí. Upozorním ho, ale stále nevidí. Snad kdybych založila chmelnici!

Já si ale také nevšimla, že přišel od holiče. „Jsem ostříhaný!“ Kde? Srovnávám nesrovnatelné. Na terase nastala obrovská změna, zato na hlavě mého muže je zastřiženo o 0,005 milimetrů. Víc už by to bylo fatální. Srovnání snese možná jen cena. Plný kufr zeleně stálo jako pár chlupů na podlaze nablýskaného kadeřnictví.

Každý si tedy necháváme svojí modlu. Já s láskou koukám na kytky a on do zrcadla.

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.