Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Zářez na pažbě léta

Červenec16

Byli jsme se toulat po Itálii. Ano, někdy používám zbytečně zabarvená slova, ale na toulání trvám! Sice jsme jeli autem, měla jsem kabelku místo baťohu, spali jsme v hotelích a jedli v restauracích, ale na druhou stranu -  ujeli jsme skoro čtyři tisíce kilometrů, viděli kus „boty“ a navštívili hodně hnědých památek z minulých století. Čas od času si takovou dovolenou prosadím. Letos jsem to dokázala zoufale zoufalým výkřikem „ já chci taky do Itálie!“, těsně před tím, než tam manžel odjel, po patnácté, na golf.

Sestavila jsem itinerář a nastudovala pamětihodnosti. Celý týden jsme jen řešili, kde budeme spát, co chceme vidět a v kolik budeme jíst.

Italové mluví především italsky, domluva bývá spíše rukodělná, ale snaží se. Stejně jako já. Na suchu bych nezůstala v žádné zemi. Italsky už umím: bottiglia nebo bicchiere, záleží na momentální potřebě.

V minulých ročnících každý domorodec zjihl a odpustil nedokonalé – grazie, když zjistil, že jsme ze stejné země jako Grande Paolo. Letos při doplňování pohonných hmot nás identifikovala obsluha podle jiného klíče.

„Ááá, Repubblica Ceca! Zeman, Zeman, si?“ Smál se a ukazoval na nás prstem.

Si. Ještěže víc nerozumím, nechci to vědět. Pavel na hrad! Já chci, aby mě Italové spojovali s Pavlem Nedvědem! Nevím, co ten posměváček od Agipu viděl, slyšel, četl? Bohužel, tuhle show lze vlastně mít namátkou…

Šťastné návraty k důstojnějším zprávám!

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.