Září
Nezanedbatelnou část tohoto krásného měsíce jsem byla slaměnou vdovou. V ten samý čas jsem byla i slaměná matka a slaměná uživatelka počítače. I ten mě opustil. Všechny odluky jsou zatím dočasné, ale pokaždé mě to zaskočí. O někoho mám strach, něco nechci měnit a manžel mě prostě štve. Frekvence pánských jízd se zrychluje. Já chci taky vidět kaňony a skaliska!
Snažím se z té přemíry svobody vyzískat něco pro sebe. A nezbláznit se. Po víkendu domácí pohody s knížkou, začnu mít roupy. Jsem dobře vyspalá, protože si nevyháním melatonin počítačovým světlem a hlavně – nikdo mi nechrápe do ucha. Nemám žádné domácí práce. Nevařím, hrnek od kafe dávám do myčky automaticky a umyvadlo po sobě umyju také pokaždé. Pravda, neholím se často.
Jdu do světa. Voňavka, kabelka a KFC. To je rebelie! To je odvaz! Večer zapiju výčitky, z patnácté kabelky a ze smaženého kuřete, lahvinkou vína. Takhle ne! Na další den si ordinuju vycházku. Z ní se vracím frustrovaná ze všech těch zamilovaných dvojic a spřádám plány na další nákupy.
Záchranou proti smutku, pro náš rodinný rozpočet a vůbec na všechno jsou kamarádi. Díky nim jsem strávila pár příjemných a milých večerů.
Teď už jsem slaměná manželka, takže krom kamarádů využívám i špunty do uší.