Vendula Pačesová

Soukromý blog autorky

Klokani příště

Únor4

Celý leden jsem absolvovala kurz sebeovládání a test vztahové pružnosti. Téměř po třiceti letech manželství jsem si vysloužila krásné místo konání.

Odletěli jsme s mužem do Austrálie. Zážitky ještě utříděné nemám, ale výsledek testu znám. Je pozitivní! Hádku vyprovokovalo jen nákupní dopoledne. Přetáhla jsem ochotnou, pánskou hodinku okouněním. Samotné pořizování, zbytečně nutných kousků oblečení, už probíhalo bez vzájemného očního kontaktu. Co všechno umí oči říct, vyčíst, praštit, zabíjet…

Druhý a poslední svár přišel hned druhý den. Šli jsme pěšky do tržnice. Už tohle spojení je na pováženou. Můj muž se totiž nejraději prochází autem a moc věcí na jednom místě mu nedělá dobře. Bylo fakt vedro a když jsme vlezli pod střechu, kde se vzduch utemoval, smíchal s rybinou, kravinou a jinou zvířenou, udělalo se mi blbě. Manžel mě posadil na betonovou patku sloupu a zmizel. Myslela jsem, že pro vodu, jenže se mi vrátil s obrovským nožem. Nechtěl mi pustit žilou (jeho oči tentokrát prozrazovaly klučičí radost), ale po mém „ty ses posral“, bylo jasné, že by to rád udělal. Byla jsem slabá na větší odpor, ale jakmile jsem dostala studenou vodu, zesílila jsem ho. Zviklala jsem „lovce“, že takovou zbraň rozhodně domů neodveze. Nakonec se poptal svého leteckého guru a ten mu zdrcující informaci potvrdil. Krokodýl Dundee do Čech nepojede.

Koupil si bumerang. Doufám, že mu tahle náplast dá zapomenout na bezpečnostní křivdu a my brzy pojedeme testovat soudržnost ženy a muže.

 

Publikováno v rubrice Povídky

Email nebude zveřejněn

Ukázka webu

Váš komentář:

Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.

Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.

Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.

Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.