Touha po jelitech
Tak nám ty týdny pěkně letí… Od Masterchefa k Masterchefovi.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak smutná z toho, že nemůžu do hospody, na hory, na koncert, na návštěvu nebo pro novou kabelku. V poslední době se mně sice občas stalo, že se mi nechtělo opustit pohodlí domova, ale kdo měl vědět, že tu zkejsnu tak dlouho? To bych si vás do kapes určitě nabrala víc! Zatím mám kde brát, ale obávám se, že nejpozději za týden zásoby čerstvých vzpomínek dojdou. Kabelek mám dost. Už čtrnáct dní jsem žádnou nevynesla!? Rtěnku si doma namaluji, ale k popelnicím s kabelkou se mi nechce. Většinou mám pořádně velkou tašku s lahvemi od vína.
Myslím, že až poprvé vyjdu „ven“ budu se chovat podobně jako mladík z jednoho amerického filmu. Nevzpomínám si, jak to přesně bylo, ale rodiče ho drželi od malička v podzemním krytu kvůli údajné atomové hrozbě. Po x letech z něj vylezl a následovala série úsměvných příhod. Byl mimo dění, čas a prostor. Bojím se, že to budu mít stejně. Bude ze mě asociál.
Zůstat na Velikonoce doma mně ještě nedávno přišlo jako z Marsu. Nyní už se obávám o červencovou Vltavu.
Já bych si snad přála dostat pomlázkou od celé ulice! Normálně tenhle pomlazovací zvyk nesnáším, ale teď bych ráda nastavila a pro trochu opileckých řečí šla bych světa kraj.