Co se to se mnou děje? Vždyť já začínám být v tom dřepění doma dobrá. Někdo za to může. I kdyby ten vir nebyl umělý, někdo za to prostě může! A já jsem na něj naštvaná.

Když autem dobrzdím až na kufru auta přede mnou, dostanu pokutu já, přestože ten „kufr“ bezdůvodně, rychle a zběsile šlápl na brzdu. Nezvládla jsem situaci, tak platím.
Svět se nám stahuje do malé smyčky, ale počty nakažených rostou. Nejsou dobré zprávy, nejsou dobré výhledy a k tomu všemu naši podnikaví „ředitelé“ firmy s názvem Česká republika vyvolávají pocit, že jsem to zavinila. Snažím se být poslušná, myju si ruce jako blázen, ochranu nosím, jak je třeba (i když často brblám), rozestupy v Bille jsou trochu sporným R, ale když sbírám potravu pro svou smečku, nedá se nic dělat.
To víte, že jsem byla zákazům a přikázáním nevěrná. Byl kadeřník? Byl. Byly roušky? Byly! Byla barva? Byla! Byla radost? Obrovská! Není mi dvacet, nemůžu spoléhat na přírodu. Taky se občas bavím s jiným příjmením, než nosím. Není mi dvacet, abych spoléhala jen na slova svého muže. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem. Pane Hniličko, koukejte ten kámen položit! A nedělejte na mě ty smutné oči!
Škoda, že jste nedělal jiný sport…, mám hokej ráda.
Blbý rok neskočil, blbý rok trvá. Vyhlížím s vámi!

Vysvětlivka: my tancujeme labadu je takový trochu přiblblý kolový taneček, po každém refrénu se vyvolává jiná část těla, za kterou se pak navzájem držíte a ťapete dokola. Hrávali jsme to na táborových večírcích a mě se to díky otázkám a odpovědím připomnělo.
Byly kotníčky? Byly! Byla kolínka? Byla! A samozřejmě až k prsíčkům .

Je dva dny do Štědrého dne. Uklízím. Chystá se další zpřísnění, já musím do Lidlu a k zubaři. Jak mně se nechce nikam vylézat! Peru. Tam, kam bych chtěla nemůžu a kam nechci musím. Změnila se mi chuť jít mezi lidi. Chci uklízet a prát.

Pořád tomu nerozumím. Umřu? Mám protilátky a umřu později? Zachraňuju svou rouškou životy? Spasí mou mrzutost vakcína? Přála bych si, aby to byl jen náš Kocourkov, jenže on v tom tápe celý svět. Jen to zvládají s větší grácií. (Toto není dezinformace jen můj splíneček.)

Vánoce přeci snesou pár vět sentimentu? A vy? Odpusťte. Změním uměle směr myšlenek. Je načase!

Těším se na Štědrý den, protože i přes všechny překážky mám pár překvapení pro moje blízké. Těším se na bramborový salát bez výčitek. Těším se na Silvestra, i kdybych ho strávila jen se svým mužem (vážně Vendulo??). Těším se na další rok. Třeba přinese rozuzlení, setkávání, hospody, koncerty… normální život.

Opatrujte, usmívejte se a užívejte svátky!

Už jsem se chlubila na fb, všude možně po okolí a pak jsem si vzpomněla, že tady to ještě nevědí.

Mám asi týden novou knížku (Prodloužená jízda), tři týdny bydlíme s novou kočkou (Miluška) a kamarádce se dnes narodila holčička (Rózička).

Moc gratuluji a jsem za to šťastná! Z knížky mám taky radost, ale protože nemohl být křest, radost profrčela příbytkem bez přípitku, červenání a tetelení se z hodinového zájmu o mou osobu. Kniha bez křtu je jako svatba bez ženicha. Nebo jako večer bez vína.

Zato kočička! Frčí i bez polévání sektem. Její příchod byl tak intenzivní, že bych ho přirovnala k situaci, v jaké jsem se nacházela, když jsem se vrátila z porodnice. (Dcera se za to srovnání nezlobí.) Šeptali jsme, přikrývali, hladili, vykrmovali, kontrolovali vyměšování, sledovali teplotu v bytě a podle toho větrali. Když kýchla, rozbrečelo mě to. Pár dní jsem nevycházela na ulici, v koupelně si čistila jen zuby, žádné česání, žádné krémíčky, nula líčení. Když není hlídání, nenaděláš nic…

Oba „vetřelce“ jsem si velmi rychle zamilovala a jsem ráda, že je mám. Dcera už se dávno zabaví sama, ale kočce občas musím házet papírové kuličky, tahat za sebou bábrlata a plazit se pod komodu, když jí tam něco z toho zajede. Televizi jí příliš nepouštím, ale nedávno ji zaujala Zázračná planeta na dvojce. Pobíhání zvěře se jí líbilo, vydržela se soustředěně dívat snad čtvrt hodiny, ale když jezevec ulovil malého psouna prériového, zakryla jsem jí raději oči. Měli upozornit diváky, že je tam násilí! Snad jí to nijak nepoznamená.

Něco mi říká, že o Milušce, neslyšíte naposledy .

Ráno mě probudilo řvoucí dítě. Cizí.

„Já tam nechci, já tam nejdu, já tam nechci…“.

Scéna z dvou jednoduchých vět trvala nejméně dvacet minut. Co to znamená? Že bydlíme blízko mateřské školky, že je nový školní rok a že se někomu nechce začínat. Stejně jako mně.

Prvního září (nebo třetího) je mezník, který mě má přimět k pravidelnému psaní. Sliby chyby. Stále se mi nechce, stále vzývám ducha prázdnin. Vypadá to, že až do Vánoc. To je totiž můj druhý mezník vnitřních přísah.

Prázdninový režim s oblibou přenáším téměř do všech činností, i když prázdniny už dávno „neslavím“. Nemám žáky. Měla jsem a už nemám. Nechodím na koupaliště, nemusím do ZOO, nezajišťuju tábor ani prarodiče. Mně straší dítě doma do půlky října! Ale ani pak nelze mluvit o pravidelné školní docházce.

Přesto chci po těch dvou měsících v roce víc. Víc výletů, víc grilování, víc lidí, víc vína, víc venku…, zkrátka praktikuju lehkovážnější přístup k práci a přeju si ať to trvá věčně.

Chlapče, tak tobě se to povedlo! Ukončit mi prázdniny. Vyprovokovat mě k činnosti. Převlíkat postele do podzimního, vydrhnout podlahu, vyhodit tři suché levandule a psát. Doufám, že jsi spokojený a svým řevem tak vyčerpaný, že mi dáš zítra spánek alespoň do půl osmé. Déle nežádám, protože v osm zapíná soused odnaproti rozbrušovačku. Už třetím rokem.

Karneval pomalu končí… Kdy se odmaskujeme úplně je však ve hvězdách koronavirového nebe.

Ještě pořád se mi nechce nikam chodit s ultimáty. Ještě mě nebaví se zdobit, ale hlavně se mi nechtějí lepit odstáté uši od gumičky roušky. Jako malé mi je máma dva roky lepila leukoplastí k hlavě a teď jsem v tom za tři měsíce zpátky. Pro jednu stárnoucí ženu je těch úskalí víc než dost. Bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu. Tašky teď nosím vzhůru v daleko větší frekvenci. Chráním sebe, tebe a celý náš dům.  Stoupám s hadrem přes obličej a zátěží už pár týdnů. Funím, hudrám a vůbec to neskrývám. Dřív jsem vyskotačila domem, a teprve když jsem zabouchla dveře bytu, jsem proklela nákup, schody i svojí chabou výdrž.

Nepíšu to poprvé, ale většina životních situací mi připomíná hrátky na letním táboře. (Jezdila jsem tam bezmála dvacet let. Bez těchto let, lét, zážitků a hlavně lidí by byl můj život velmi ochuzený. Fakt.) Často jsme v rámci bláznivých večírků sehrávali bláznivé scénky. Téma bylo dané, rozsah bohužel ne. Bavili jsme se královsky, ale většina „vystoupení“ končila trapně, rozplizle, bez pointy. V tom vidím určitou podobnost s koncem karanténních opatření. Hltali nás, poslouchali, tleskali, ale jak to ukončit? Nejde z toho ještě něco vytěžit? Chceme vyhrát! Přeci teď neřekneme, že už víc neumíme. Měli by nám být vděční.

Proč to už nenechají na mně? Ruce si mýt umím a s nudlí mezi lidi nepůjdu. Zatím epidemiologové určují s kým se smím potkat, politikům se nechtějí otvírat hranice a všichni dohromady nařizují kolik stupňů má být v sauně. Kdo jde v tuhle dobu do veřejné sauny, je si vědom všech rizik. Sauna, bazén, koncert, noční klub nebo dovolená je na vlastní nebezpečí vždycky. Byli jste někdy třeba v kempu na Vltavě?

Pointa bývá problém i v mém psaní.