Miluju léto. Není lepší pocit, než odhodit zbytečné svršky, nastavit kůži slunci, koupat se, pít růžové víno s ledem, chodit bosá…

Auuu! Zatracené kameny. Tak tady se koupat nebudu. Je tu celá naše ulice a já nechci vidět soucitné pohledy hubeňourů. Nechci slyšet sousedské , že na svůj věk vypadám báječně a rozhodně nechci trávit dvě hodiny se zatajeným dechem ve dvoudílných plavkách (v jednodílných je to totéž). Stejně už břicho do rovna zatáhnout neumím. Všichni chodí běhat a pohrdají pšenicí. Lákají k nápodobě. Kam jsem se to přistěhovala?

Natáhnu si kalhoty, podkasám krátké šaty a vyrobím z toho dlouhé triko. Zakryje břicho a ležérně kus zadku. Prolhaná pravda. Kamufláž. Už dávno se neoblékám podle toho, co se mi líbí. Beru, co mě zakryje. Jdu domů. Promazávat se faktory můžu i na zahradě. Všechno se ztížilo. Dřív jsem se opalovala zepředu a zezadu. Teď musím pořešit ještě boky. Obalovaný květák. Spálené fleky po celém těle. Výborně, od teď i dlouhý rukáv.

Miluju zimu. Vrstvení svršků, macaté šály, pevné boty… Snad se mi definitivně neoteplí.

Kdybych měla co, tak bilancuju. Mám jen proč.

Každý den není podsvícený. Od té doby, co se znám, to tak vnímám. Jenže teď mám šero několik dnů v kuse.

Koupila jsem si zvětšovací zrcadlo se světýlkem a trestám se pohledem. Daří se mi to. Pravidelně se lynčuju. Jsem zbitá se sklonem k pláči. V obludné velikosti nevidím jen svůj obličej. Všechny mé vyhlídky jsou samý nedostatek. Ještěže existují krémy na tváře a občasná zakrývadla na duši!

Věřím, že je to přechodné a brzy budu dobrá. Přejdu do lepších nálad. Uvidím se hezčí. Najdu výhody stáří. Budu dokonalá jako vstavač obecný (je chráněný), nepostradatelná jako pračka nebo chtěná jako pivo. Chtěla bych být pivem… Manžel by se na mě těšil, měl by na mě nezadržitelnou chuť, nevadilo by mu, že přetékám, byla bych součástí pánských jízd a nenechal by mě nikdy zvětrat.

Až budu chtít být vínem, je vyhráno. Miluju víno!

Zkouška je od slova zkoušet, ale zkuste si zkusit skočit z pátého patra? Některé věci musí klapnout hned.

To jsme vtloukali do hlavy dceři před maturitou. Nechtěla nic slyšet, učila se, propadala panikám. Zanášela jsem jí do postele jídlo, pití a drobné dárky. Připadala jsem si jako letuška nízkorozpočtových aerolinek, která chodí s bagetami sem a tam. Jen občas si ji některý cestující koupí. Já dávala zadarmo, ale když zrovna nic nechtěla, nezvedla ani oči. Za chvíli zvonila, že už by si něco dala. Vše jsem se snažila ulehčit. Starala se o její rybu, žehlila její vlasy a podstoupila jí svoje místo na sedačce. Poslední týden už vycházela ze svého pokoje jen na Anděl a do lednice pro Bayleys´. Tvrdila, že se jí nejlépe učí při chůzi. Ráno vyrazila ze severního cípu Prahy a šla. Vracela se večer rovnou do vany. Vypracované otázky nedávala z ruky. Druhý den znovu. Nikdy před tím jsem jí nezažila tak pokornou a pochodu chtivou.

Od maturity mé i jejího otce uběhlo už pár let. Změnil se režim ze socialismu na teď. Z ruštiny na angličtinu. (Erben a Němcová zůstali.) O změnách systému maturitních zkoušek ani nemluvím. Vyptávali jsme se opatrně, jak to vlastně je, kdy a kde dělá jednotlivé předměty. Ona je na slovo skoupá, ale teď uvalila totální embargo na dotazy. Jenže nám nestačilo „nic“ a „to neřešte“. Ptali jsme se za cenu úplného odepsání. Po páté otázce, nás měla za idioty.

„Hele, já i táta jsme to udělali“, končím svou účast na debatě. Uklidnilo ji to, protože v hlavě přetrvával poslední dojem. Její názor na nás je vlastně trvalý.

Oklepala se rychle a nic neřeší. My se tváříme, že také nic neřešíme, jen se obáváme zkoušek na vysokou školu.

Přijde květen a hned jsou mé myšlenky a texty milostné? Konečně jsem přišla na to, jak bych chtěla stárnout (když už musím). Jako automobilový veterán. Pokud se o něj pěkně staráte, stoupá na ceně. Je to hezké, čisté a milované. Stačí občas a pyšně venčit. Chlapi to mají rádi, vydrží se dívat dlouhé minuty. I dovnitř! A nitro dokonce oceňují! Závoďák to už opravdu není, ale většina mužů k tomu stejně vlastní ještě něco mladšího. K historii potřebují akceleraci. Z dvaceti na padesát během cesty z práce. Dobrá zpráva je, že veterána se jen tak nezbaví. Tak nějak jim přiroste k srdci. Sice žere trochu víc, ale zvyknou si ho mít. Vždyť je za tím spoustu dřiny a peněz! Věčné přezouvání z letních do kozaček a obráceně. Kolika šikovnýma rukama prošlo. Klempíř, lakýrník, kadeřník. Modelování, leštění, vonění. Kůže, zlato, chrom. Benzín, víno, olej…

Milujte svá auta a množte je!

O tom jsem se několikrát přesvědčila. Jen čím dál častěji řeším, jestli ta legrace nepřekračuje meze. Názory se rozchází. Vysoká rozchodovost. Laiků i odborníků. Téměř každý večer si nalévám nebo nechám nalévat. Apeluji na slovo téměř! Vyčůrat, pokořit láhev a spát. S kým piju, s tím se podporuju. O vitamínech. O prevenci kardiovaskulárních chorob. O vhodnosti předspánkového rituálu. Přeci nemůžu jít do postele rozjančená? Víno umí přichystat. Víno vylepšuje povahy. Zkracuje trapné chvíle. Působí radost a z blbých vtipů dělá dobré. Na barvě nezáleží. Na obsahu alkoholu záleží. Nedávno jsem otevřela kamarádce – řidičce nealkoholické víno. Petra byla tak rozkamaráděná, že jí opíjelo i víno prosté alkoholu. Chutnalo jí, tak jsme zkoumaly vinětu. Byl to normální dvanácti procentní ryzlink. Mnou vyrobená samolepka, s nápisem nealko, jen zbloudila z jiné lahve. Bohužel z té, kterou jsme jako velké odbornice popíjely s druhou kamarádkou Radkou.