Jaro je tady! Stromy pučí, zelená se tráva a ptáci zpívají. Příroda se nám probouzí…

Takhle nějak začínají všechny články s ilustračním fotem pampelišky. Po tom, co jsem viděla svojí fotku v plavkách z letošní velikonoční dovolené, bude mít moje charakteristika jara trochu tmavší odstíny. Co je větší klišé?

Okamžitě po návratu jsem přestala jíst. Jeden den. O večeru nemluvím. Druhý den jsem šla cvičit. Trochu jsem se zapotila a měla velký hlad. Třetí den projíždím internet, jestli mi neutekla nějaká zázračná metoda hubnutí a hned potom vyrážím na túru po obchodech. Dřív jsem kupovala oblečení s tím, že do toho zhubnu. Teď pořizuju větší a za pár měsíců mi to perfektně sedí. Už ani zrcadla v kabinkách mě nešálí. Ostré světlo odhalilo shluk zarudlých pupínků na tváři. Copak nestačí, že jsem tlustá? Nakupování je zlo. Proč mě neškrtí kabelka? Obavy, že neodhadnu, co se hodí nosit ve zralém věku, jsou také pryč. Mladistvá móda se nedělá v mých velikostech. Jen do mě se širokou, batikovanou tunikou!

Nešťastné bloumání po svršcích mělo přeci jen šťastný konec. Poprvé ve svém životě mám triko Hugo Boss. Budu ho muset nosit naruby, aby byla vidět značka. Možná tak bude zajímavější. Měli mojí velikost! Radost se mnou sdílela i iksesková prodavačka a za nákup mi dala klíčenku. Zbylo mi na macešky. Přes špinavá okna nevidím a manžel je na golfu. Jaro je tady!

Vždy kolem Vánoc píšu o Vánocích. O Velikonocích nikdy. Možná proto, že mě ty svátky nebaví. Já vím, že vstal Ježíšek z hrobu, a že je to víc, než když se narodil, ale mě nebaví lidové zvyky. Nebo konkrétněji – nesnáším pomlazování svého zadku spletenými klacky.

Není to, co to bývalo. Dalo by se říct o všech oblastech mého života, ale jen v tomto případě křičím: sláva! Jako vesnické děvče jsem byla bita celé koledovací dopoledne. Jen jsem se hnula, udeřil přiopilý „ogar“. A co si pamatuji, tváří se mí koledníci pořád stejně. Spokojeně. Legalizace výprasku je baví. Ve městě i na vsi. Mého muže jsem už několikrát pomluvila, že zapomíná na svátky, výročí a jinak důležité dny. Na mrskání ne.

Vybavuje se mi naše holčičí diskuze o partnerech, jak nám nerozumí, jak usínají, odcházejí, chrápou a všelijak se projevují. “Ale nebijí nás“, končíme pokaždé veselým, tak trochu vítězným, přípitkem. O Velikonočním pondělí lze pozorovat, jak by chtěli. Nikdy nejsou tak nadšení, když dostanou vejce natvrdo! Obarvím jich pár, zaseju osení, koupím petrklíč a budu čekat na tradice. A na Vánoce.

Co brní to přebrní. Utěšuju se a třepu nohou, abych se zbavila nepříjemného pocitu. Už dvě hodiny tady tvrdnu. A to doslova. Když jsi v tísni, řekni to písní. Já nemůžu takhle dlouho zůstat v jedné poloze! Čekám na manžela. V Egyptě na lavičce. Je na kurzu potápění. Už podruhé na naší společné dovolené. Nevadí, ať si užije, já se potápím, jen když si myju hlavu, ale mohli jsme se lépe domluvit. Má u sebe kartu od pokoje a já na sobě jen plavky. Proto se nehýbu. A taky proto, že si nejsem jistá, jestli bych si uměla říct na recepci o náhradní kartu od pokoje. Angličtina a plavky. Dva největší nepřátelé. Brnící kombinace.

Jak znám svého muže, přijde nadšený. Mně bude cpát na odiv exotické ryby a přitom ho zajímala jen ta štika, která mu dělá instruktorku. Všimla jsem si, jak celou dobu příprav, civěl na její čáru života. Vykoukla jí z titěrných plavek pokaždé, když se ohnula. Taky ji mám, ale v kalhotkách do pasu je nečitelná. A kdo by ji taky četl? Smutná budoucnost. Stačí se podívat na moje letokruhy pod očima. Stoletý dub. A on tam stál…

Konečně! Ručník jde! Papouščí ryby, klipky, želva a lítost, že se už před odletem nemůže potopit. Do froté zahalená zapomínám na všechna příkoří z lavičky a velmi lituji s ním. Když si báječnou ženskou vezme potápěč.

Čekám na schůzku a jsem tu připosraně o půl hodiny dřív. Když si dám kafe teď, s čím si budu hrát potom? „Vodáky“ nemají v hospodách rádi. A to bych nejraději kohoutkovou. Dobře, dvě deci bílého k tomu. Hned je mi přirozeně a začínám se rozhlížet.

Dvojice po mé pravé ruce rozhodně není legitimní pár. Pán s manažérským výrazem vypráví o svých úspěšných projektech a paní poctivě naslouchá. U toho dbá na příjemný a chápavý výraz. Je tak dokonalý, zábavný a na stole klíček od pořádného auta. Ona by mu dokázala, že v jejich dvojici nuda a šeď nemá místo. Jen aby jí dal příležitost. On se ale rozvádět nehodlá. Má rád svůj klíček od auta. Doufám, že se brzy začnou pod stolem dotýkat koleny. Chtěla bych si svůj odhad potvrdit dřív, než budu svou hru hrát já.

Po mé levici sedí dvě dámy. Kamarádky. Sparing partnerky. Jak už to tak u holek bývá – jedna je vytuněná krasavice a druhá posluchačka – kývačka. Ta „lepší“ žije sama a své přítelkyni vyčítá, že se zbytečně aktivně stará o mrzutého muže a rozmlouvá jí časté hlídání vnoučat. Miluška neprotestuje, ale v duchu přemýšlí, kde tady, v centru, koupí lízátka z hroznového cukru. Ta obyčejná, sladká by jí snacha omlátila o hlavu. Vladěna Svobodná si přemaluje rty a volně přejde na včerejší inscenaci s Mirkem Donutilem. Miluška neprotestuje. My, krasavice takové kamarádky potřebujeme. My, chudinky myslíme, že takové kamarádky potřebujeme.

Týpek s hedvábnou šálou je jasná volba. Bývalý profesor biologie. Bydlí hned za rohem, a aby si udržel svůj denní řád, chodí si každé dopoledne přečíst noviny do kavárny.

Víc nás tu není a kolemjdoucí jdou kolem moc rychle. Nestačím jim přidělit příběh.

Profesor odjel off roadem. Za mileneckou dvojicí přiběhly dvě děti. Políbily mámu i tátu, starší z nich si vzalo MP3 ze stolu a připojilo se na sluchátka. Snad Miluška s Vlaďkou mi vyšly? Odešly směr Karlovo náměstí. Sedím tu celou věčnost, protože mám na hodinkách i v hlavě zimní čas. Myslím, že pro všechny jsem nešťastnice na lovu, tak jen pro jistotu si také přetřu rty růžovým leskem.

„Big prdel!“ Vykřikla spontánně drobná Indonésanka při thajské masáži. Při mé masáži! Zrovna jsem se začala prolínat s lehátkema v mysli měla blažený pocit, že se netrápím žádným předsevzetím. A bylo po. Hlavou začalo poletovat stahovací prádlo.

Nechtělo se mi letos začínat, ale byla jsem cvičit. Ne moc, ale byla. Na těch strojích a v úboru jsem ještě tlustší, než v civilu. Jak se mi má chtít?

Dvacet minut na chodícím páse, pět kilometrů z kopce na rotopedu, dřepů udělat kolik mi je let a s veslicí pohnout tolikrát, kolika bych se chtěla dožít. Natahala jsem si sedmdesát a najednou se mi nechtělo přestat. Ruce mám vytrénované z tašek, tak jsem „vytočila“ dvě sta. Nesmrtelná teta. Dolní končetiny mi ušetřila dcera. Řekla, ať dělám dřepy podle jejího věku a ona oddřepuje ten můj.

Konečně jsem našla místo, kde se čas vleče. Škoda, že se tam cvičí.

Nechtělo se mi letos začínat, ale píšu. Ne mnoho, ale píšu. Zlepším se, zhubnu a nebudu se mračit. Jo a dám lojovou kouli sýkorám.

I love čtenáři!