Nehraju počítačové hry. Nesklízím pole s kukuřicí, nechytám bonbóny ani nestřílím lidi do hlav. Počítač používám jako psací stroj, na telefon bez brýlí nevidím a na iPadu hraju jednou měsíčně jen Headliner. Zmáčknout barevný puntík, aby se obálka časopisu začala hýbat, považuji za hru.

Potom tedy netuším, co mě to napadlo? Stáhla jsem si na App Store hru (netradičně mnoho cizích slov!). Je to přibližně kombinace křížovky a scrabble. Nikdy bych neřekla, že řeknu: pařila jsem do rána. Už chápu, co je gamblerství! Bolí záda, pálí oči a nefunguje kontrola vypitého alkoholu. Když jsem hrála naposledy, a po pár hodinách se sunula do postele, zjistila jsem, že se motám. Ani v posteli jsem nenašla klid, hlavou mi jel peloton slov. Dolít, polít, ropa, rota… Šly panenky silnicí. Musím to zastavit písničkou, na kterou si přes clonu písmen vzpomenu. Melu se, nedaří se mi usnout. Obrat! Skoro vykřiknu, když se převalím na druhý bok. Ovar, opar, svorka… Okolo Hradce v malé zahrádce…

Ráno si určuju, kdy zase smím. Umyj se, ukliď prázdné lahve, v klidu se nasnídej, vyndej z myčky čisté nádobí a pokud vím chtěla si přesadit kytky! Je to jako mít v lednici řízek, ale jíst suchý chleba.

Přes den jsem na závislost zapomněla a večer do osidel chytla i svého muže. Už dlouho takhle vzhůru nebyl, zdála se mu slova a ráno byl otrávený z neklidného spánku.

Piky piky na hlavu, že do rána už nikdy nehraju!

Tak nám ty týdny pěkně letí… Od Masterchefa k Masterchefovi.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak smutná z toho, že nemůžu do hospody, na hory, na koncert, na návštěvu nebo pro novou kabelku. V poslední době se mně sice občas stalo, že se mi nechtělo opustit pohodlí domova, ale kdo měl vědět, že tu zkejsnu tak dlouho? To bych si vás do kapes určitě nabrala víc! Zatím mám kde brát, ale obávám se, že nejpozději za týden zásoby čerstvých vzpomínek dojdou. Kabelek mám dost. Už čtrnáct dní jsem žádnou nevynesla!? Rtěnku si doma namaluji, ale k popelnicím s kabelkou se mi nechce. Většinou mám pořádně velkou tašku s lahvemi od vína.

Myslím, že až poprvé vyjdu „ven“ budu se chovat podobně jako mladík z jednoho amerického filmu. Nevzpomínám si, jak to přesně bylo, ale rodiče ho drželi od malička v podzemním krytu kvůli údajné atomové hrozbě. Po x letech z něj vylezl a následovala série úsměvných příhod. Byl mimo dění, čas a prostor. Bojím se, že to budu mít stejně. Bude ze mě asociál.

Zůstat na Velikonoce doma mně ještě nedávno přišlo jako z Marsu. Nyní už se obávám o červencovou Vltavu.

Já bych si snad přála dostat pomlázkou od celé ulice! Normálně tenhle pomlazovací zvyk nesnáším, ale teď bych ráda nastavila a pro trochu opileckých řečí šla bych světa kraj.

Letos poprvé (asi po patnácti letech) nepojede můj muž na prvomájovou pánskou jízdu (alespoň myslím?). Vždycky, když odjíždí má tendence mě přesvědčovat: „to nechceš, to by tě nebavilo“. Ale bavilo, jenže nemůžu! Připomíná mi to současný stav s rouškami. Nenoste je, k ničemu to není. Ale je, jenže nemůžeme.

Já jsem v podstatě na karanténu zvyklá už dvacet čtyři let – do krámu a domů. Na co jsem ale docela zapomněla, jsou dojímací pocity. Jsou podobné těm v těhotenství.

Šití roušek, potlesky, zpívání a ostatní hodnosti lidí mě fakt dojímají. Nikdy jsem si nemyslela, že uvidím, jak se všívají do šátků vložky a pytlíky z vysavačů… Doufám, že to jednou nebude obráceně!? Roušky místo menstruačních vložek. Nechci si dělat legraci, ale štve mě to. Jsem přesvědčená, že se brzy objeví pár kousků v naší schránce. No co? Když se nám tam vejdou volební lístky, vejdou se i roušky.

Až po pár týdnech vylezeme, nemohl by někdo nařídit chodit v čepicích? Šediny a odrosty chytit na ulici nemůžete, ale kdo se má na to dívat.

Opatrujte se a mějte trpělivost s blízkými, kteří jsou teď blíž a intenzivněji, než byste si přáli. 

Celý leden jsem absolvovala kurz sebeovládání a test vztahové pružnosti. Téměř po třiceti letech manželství jsem si vysloužila krásné místo konání.

Odletěli jsme s mužem do Austrálie. Zážitky ještě utříděné nemám, ale výsledek testu znám. Je pozitivní! Hádku vyprovokovalo jen nákupní dopoledne. Přetáhla jsem ochotnou, pánskou hodinku okouněním. Samotné pořizování, zbytečně nutných kousků oblečení, už probíhalo bez vzájemného očního kontaktu. Co všechno umí oči říct, vyčíst, praštit, zabíjet…

Druhý a poslední svár přišel hned druhý den. Šli jsme pěšky do tržnice. Už tohle spojení je na pováženou. Můj muž se totiž nejraději prochází autem a moc věcí na jednom místě mu nedělá dobře. Bylo fakt vedro a když jsme vlezli pod střechu, kde se vzduch utemoval, smíchal s rybinou, kravinou a jinou zvířenou, udělalo se mi blbě. Manžel mě posadil na betonovou patku sloupu a zmizel. Myslela jsem, že pro vodu, jenže se mi vrátil s obrovským nožem. Nechtěl mi pustit žilou (jeho oči tentokrát prozrazovaly klučičí radost), ale po mém „ty ses posral“, bylo jasné, že by to rád udělal. Byla jsem slabá na větší odpor, ale jakmile jsem dostala studenou vodu, zesílila jsem ho. Zviklala jsem „lovce“, že takovou zbraň rozhodně domů neodveze. Nakonec se poptal svého leteckého guru a ten mu zdrcující informaci potvrdil. Krokodýl Dundee do Čech nepojede.

Koupil si bumerang. Doufám, že mu tahle náplast dá zapomenout na bezpečnostní křivdu a my brzy pojedeme testovat soudržnost ženy a muže.

Včera mě dcera sprdla za to, že jí někdo ukradl bramborovou kaši z naší lednice. Celý den se na ní těšila a teď aby žrala toust.

Její stížnost byla velmi dramatická a v závěru přešla v pláč. Možná mi tak trochu vrací nedávné mateřské faux pas? Měla narozeniny a já všem tvrdila, že je jí o rok víc. Dokonce jsem to tvrdila i jí, protože jsem koupila o rok starší svíčky na dort. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo pomýlit? Vždyť si pamatuji každou minutu jejího zrodu! Promiň holčičko!

Pokaždé, jakmile se u nás doma něco stane, nepovede nebo rozbije, jsem šťastná, když si můžu říct „ještěže jsem to nebyla já“. Také to bývá první, co vypustím nahlas. Kaši snědl otec. Oba mají s dělením problém, jsou jedináčci.

Vzrušení z plačícího dítěte mě vyprovokovalo k přípravě nové teplé stravy. Trochu si to poprskávalo ještě před tím, než jsem do pánve nalila červené víno. Nevím přesně jaký chemický vzorec má Rijoa s omastkem, ale nezkoušejte to! Kachní prso explodovalo. Gejzír sraček mě rozbrečel snad jako dceru ta kaše. Opravdu si zasloužím mastné, červené cákance na kuchyni, židlích, závěsech a stropě? Teď před Vánoci? Spouště uklízím, i když je nezaviním, ale tak nějak bez pokání. Tentokrát jsem musela proklínat sebe a přísahala si, že už neuvařím ani vejce a vymaluji celý byt.

Zásada mi dlouho nevydržela, táhnu vývar a fleky na stropě začínám ignorovat.