Jakože třicet let? Nerozčiluji se nad věkem manželovy milenky, ale jsem v úžasu z té největší krásky, kterou jsem doposud poznala. Slečna Svoboda. Možná už paní, ale pořád se mi líbí. Drž se, holka!

Každý si určitě vybaví, co dělal 17. listopadu sametově revolučního roku. Ani já nezapomenu. Byla jsem už trochu pracující a taky dost zamilovaná. Šli jsme tenkrát na koncert jeho bývalé holky. Vždyť píšu, že jsem byla zamilovaná! Nic nebyl problém, necítila jsem ohrožení od bývalých ani budoucích žen.

Po koncertě mě šel můj kluk doprovodit na nádraží. Celá Hybernská ulice byla obsazena obrněnými vozy. Hrozný pohled, zvláštní ticho, žádní lidé a jen z otvoru každého „ostrorepa“ vykukovala netečná hlava s přilbou. Netroufli jsme se ptát, proč tam jsou a co se děje? Byli jsme na neptání zvyklí. Teď jsem se na mžik přistihla u myšlenky „a proč ses nekoukla do telefonu?“ Na informace už jsem také zvyklá. Jestlipak by nám komunisti nezatajili internet? Ještěže se to stalo. Zlomový den. Měl o mě strach, tiskl mě k sobě a nakonec si mě vzal domů.

17. 11. 1989 jsem poprvé spala u svého kluka. Možná toho doteď můj manžel lituje, ale každá revoluce si žádá oběti.

Na minulý víkend se vrátilo léto. Musela jsem znovu zalít kytky, oholit si nohy a nahustit kolo.

Naplánovali jsme výlet do Jizerských hor.

Nevydržím déle machrovat, jela jsem na elektrokole. Vyráželi jsme z Josefova Dolu. Kdo Jizerky zná, dá mi zapravdu, že Důl je od slova dole. Hodně dole! Než se dostaneš na ty panelové a asfaltové cesty, vypustíš duši. Na normálním kole jsem duši vypouštěla pokaždé. K tomu pár ostrých slov a někdy i předchozí večírek.

Jizerky jsou buď do kopce, nebo prší. Ne však uplynulý víkend! Výšvih na přehradu jsem zvládla s turbem a lehkostí, svítilo slunce a já nebyla utavená hned na startu. Během cesty jsem hledala houby, vyprávěla i při stoupání, ale zároveň měla dobrý pocit, že něco dělám. Ano, i na takovém kole se musí šlapat. Překvapivě byl poměr sil na Jizerské magistrále vyrovnán. Elektrokola vs. kola 1:1.

Už slyším to pohrdání… „Tohle není, co bývalo.“ „Potřebuju potit krev.“ „Pro ženský.“ „Nikdy!“ Jenže já si poprvé ten výlet užila.

Přirovnala bych to ke sporu mezi řidiči o používání automatické nebo manuální převodovky. Mně třeba vyhovuje ta automatická, nikdy jsem neměla potřebu pořádně si zakvrdlat vařečkou, jak všichni milovníci šaltpáky s oblibou říkají. Poměřovat síly při šlapání do pedálů také nemusím.

Vždycky jdu jednoduššími cestami. Bohužel jsou vždycky dražší…

Nezanedbatelnou část tohoto krásného měsíce jsem byla slaměnou vdovou. V ten samý čas jsem byla i slaměná matka a slaměná uživatelka počítače. I ten mě opustil. Všechny odluky jsou zatím dočasné, ale pokaždé mě to zaskočí. O někoho mám strach, něco nechci měnit a manžel mě prostě štve. Frekvence pánských jízd se zrychluje. Já chci taky vidět kaňony a skaliska!

Snažím se z té přemíry svobody vyzískat něco pro sebe. A nezbláznit se. Po víkendu domácí pohody s knížkou, začnu mít roupy. Jsem dobře vyspalá, protože si nevyháním melatonin počítačovým světlem a hlavně – nikdo mi nechrápe do ucha. Nemám žádné domácí práce. Nevařím, hrnek od kafe dávám do myčky automaticky a umyvadlo po sobě umyju také pokaždé. Pravda, neholím se často.

Jdu do světa. Voňavka, kabelka a KFC. To je rebelie! To je odvaz! Večer zapiju výčitky, z patnácté kabelky a ze smaženého kuřete, lahvinkou vína. Takhle ne! Na další den si ordinuju vycházku. Z ní se vracím frustrovaná ze všech těch zamilovaných dvojic a spřádám plány na další nákupy.

Záchranou proti smutku, pro náš rodinný rozpočet a vůbec na všechno jsou kamarádi. Díky nim jsem strávila pár příjemných a milých večerů.

Teď už jsem slaměná manželka, takže krom kamarádů využívám i špunty do uší.

Jako správný Pražan jsem na Karlově mostě tak dvakrát do roka. Přitom mě tolik fascinuje. Pokaždé tam chytnu krásně povznesenou náladu. Jsem pyšná, že je to „moje“, že všichni ti inostránci si za chvíli sbalí pár fotek a budou bez mostu. Já ne. Já se v klidu periferie chlácholím, že můžu kdykoliv budu chtít.

Chodím si na Karlův most taky přát. Měla jsem jít na odběr krve, tak jsem si přála, ať jsem zdravá. Všichni, ať jsme zdraví! Jo, určitě jsem si to přála pro všechny. Ale pokaždé mě nenapadají ušlechtilá přání…

Přála jsem si, aby každá milenka byla jednou (nebo dvakrát) podvedena. Nejanči, říkám imaginární ženštině, ty to snad chápeš? Kolikrát sis řekla „Nevím, o co jí jde? Prostě miluje mě a s tím nenaděláš nic.“

Tak se nadechni a řekni si „o co mi jde?“ a zůstaň klidná. Je to normální koloběh zadaných mužů.

Nevím proč, ale hned po tom mě začala napadat světská přání. Asi, abych z toho migrujícího tvora ještě něco vymáčkla. Téměř polohlasně vykřiknu – kabelka! a uvolňuji místo u křížku selfie tyči. Příště musím být stručnější, a kdyby něco neklaplo, půjdu k Pražskému Jezulátku.