Před pár dny jsem se vrátila z Rakouských Alp. Bylo tak extrémní počasí, jako ještě nikdy předtím. Vichry, že vypnuli lanovky. Sněhy, že nebylo vidět na krok. Mlhy, že nebylo vidět na druhý krok a deště, že jsem byla mokrá během jedné cigarety.

Přesto jsem byla spokojená. Jela jsem s partou, kterou znám skoro třicet let. Ano, tak jste staří. Věkový průměr nám vylepšují děti, ale už jsou mezi nimi jedinci, kteří smí pít alkohol. A pijí. Nálada byla výborná (moje heslo – klišé do každého textu!). Smáli jsme se na kopci, na balkoně, ve výtahu, na večeři i v baru. Jestli platí, že se smíchem mládne, momentálně lízám třicítku.

Je jasné, že se dvacetihlavá skupina neobejde bez drobných problémů. Drobně zapomenuté boty, hůlky, doklady při cestě tam a to samé při cestě zpátky. Jen aktéři se nám měnili. Jedno kolínko nebude rádo vzpomínat… a jeden hotelový výtah si zhluboka oddychl od neukázněný pasažérů. Pasažérek, abych byla spravedlivá. Po snídani, která se kvůli počasí protáhla do oběda, jsme jeli na pokoj. Do výtahu pro tři osoby nás nastoupilo šest. „Holky, je nás tady moc“, řekl jediný muž. A bylo. Výtah se zastavil v mezipatře na nejdelších dvacet minut mého života. Zvládali jsme to každý po svém, ale když se otevřely dveře v přízemí, společná euforie nebrala konce. Zapomněla jsem i na to, že jsem pravdivě nahlásila svojí váhu při počítání, o kolik byla překročena nosnost výtahu. O sto padesát kilo. Vycházeli jsme z přeplněné kovové krabice, jako když kouzelník vytahuje z klobouku nekonečný šátek. Nedostali jsme ani vynadáno, všichni byli rádi, že jsme venku a půjdeme ven. Mezitím totiž přestalo pršet a částečně foukat a my se mohli zabavit na kopci.

Tak příště!

Jaká smůla! Zrovna jsem měla chuť cvičit a jsem nastydlá. Nastydlá tak nešťastně, že mi nevadí sklenička červeného, ale skotačit v tělocvičně prostě nejde.

Za dobré kondice si vždy říkám, že přeci nejsem takový srab, abych nedokázala každému dni vyrvat půl hodinu na protažení. Jsem. Někdy, když se dokážu vyhecovat, mívám přepěkný pocit. Hned mi připadá, že mi kus břicha ubylo. Zlepší se mi nálada i chuť jíst a pít. Často fázi – pohyb – vynechávám. Je to boj, který vedu už řadu let. Jak stárnu, snadněji si ustupuji z pozic. Začínám zvažovat vyhlášení války nervům. Chci zvítězit nad svou hlavou a přestat se trápit s figurou. Neříká se tomu rezignace?

Vždycky jsem chtěla být ženou akorát do ruky, ale už od základky jsem vyčuhovala. Byla jsem nejvyšší z modrých i červených trenýrek. Do třiceti let jsem byla dlouhá, od čtyřiceti i široká a teď jsem taky bystrozraká. Pokud si nezapomenu brýle.

Chtít asi nestačí. Doufejme, že příští text bude o fitness plánu a zelném listu k obědu. Nebo o smíření. Jako už tolikrát… Můj život si v kompromisech libuje. Chtěla jsem Mercedes a mám Audi, ale jde to

No, nezačala jsem ten rok dobře.  Knedlíky s vejci, norimberské klobásky a cukroví. Guláš a cukroví. Vepřová pečeně a cukroví. Cukroví. Zpracovávám zbytky. Ani knedlík nazmar! Jediné, co jsem s lehkostí v srdci vyhodila, byl dva dny prošlý, bílý jogurt.

Nechápu, jak pokaždé bezmezně věřím tomu, že datum změní můj přístup k jídlu a pohybu? Ale stále jsme na začátku, ještě věřím tomu, že se pustím do pravidelného cvičení a nepravidelného jídla. Zvýším počet dřepů a snížím krajíce chlebů.

Vždycky se snažím z předchozího roku vytáhnout nějaké pozitivum, úspěch, pokrok… Příliš velká slova na to, co jsem z loňska vypíchla, ale na jiný highlight jsem nepřišla.

Umím lyžovat a vařit lépe, než když mi bylo dvacet pět let.

V tom věku jsem s obojím začínala a vždy byl u toho můj muž. Učil mě lyžovat a přitom si stěžoval, jak je to těžké, protože mě dostal „zkurvenou“ (ve smyslu lyžařského stylu!). Úplné, tentokrát neposkvrněné, začátky se mnou zažil i v kuchyni. Zvládl to a teď mě občas chválí.

Přeji vám v tomto roce víc zajímavostí a vůle.

P.S. Stromeček na Štědrý den skončil v naprosto suchém sevření.

Tak už ho mám! Je veliký, pevný a svěží. Tolik radosti najednou!  Hlavně ať mi nezvadne moc brzy. Smutné větve rozesmutní i mě. Na to, že se mi letos sváteční nálada kdovíkde courala, máme ode dneška vystrojený největší strom v mojí strojící historii.

Tentokrát ho se mnou jel pořídit manžel. Měl nedělně otrávený výraz a ruce v kapse. Já zvedala jeden strom za druhým, ale až když jsem prozradila, že máme od dcery zadání – ať je velký -, uvolnil své ruce i mysl, aby holčičce vyhověl. Sáhnul po obrovské jedli, která měla dva metry, kmen o průměru deset centimetrů a stál patnáct stovek. To jsou všechny známé údaje o mém krasavci. Jen nám zapomněli říct, kolik váží. Do čtvrtého patra jsem šla ve špici.  Žení výhoda. To, že jsem ho musela zvedat nad hlavu v každé zatáčce, si nikdo nevšiml. Za dramatického vzdychání jsme donesli ten les domů. Ruce mohly zase do kapsy. Obrazně řečeno, jinak to znamená tělo na gauč. Dcera ho chtěla zdobit hned, ale já se bála (vždy se bojím), že by zavěsila nějakou kouli jinak, než chci já, proto jsem ji řekla, že nemám čas a ona ho prý nemá jindy. Pak už nemluvil nikdo s nikým. Budiž pochválena druhá adventní neděle!

Do stojanu jsem ho, bez naříkání, vztyčila sama. Koule jsem rovnoměrně rozprostřela a rozmotala světelný řetěz. Při pohledu na tu třpytící nádheru, zapomínám na drobničky z rodinného života. Teď mě omluvte, jdu se přiobléct. Větrám, aby stromu nebylo teplo.

…bude Štědrý den

Minulý týden ještě běžela klimatizace, kvetly muškáty a teď abych vila adventní věnce. Jsem nepřipravená. Počasí mi zpomalilo sváteční náladu i rozjezd. O to větší to bude sešup. Stačí se pořádně odrazit. Nebo raději ne, už tak se všechno děje strašným fofrem.

Chtěla jsem si vyměnit zimní fotku na fb profilu, ale letos už to zase nemá cenu. Všechny jarní, letní i podzimní mi dcera, nejméně druhým rokem, zakazuje. Zůstávám sedět na lavičce a kouřím. Moje charakteristika v kostce. Když jsem u facebooku, vzpomínám si, jak letos v lednu někteří vtipálci psali, že za pár měsíců jsou Vánoce. Pamatuji si dokonce jejich jména, tak rychle ten rok proběhl…  Anebo mám tu nemoc, jak nevím, co jsem obědvala, ale vzpomínám si na rok staré detaily?

Vždycky mě bavilo okukovat v obchodech různé ozdoby a výzdoby. Letos ne. Každý rok jsem hledala nové recepty na cukroví. Letos ne. Ztloustla jsem i bez Vánoc. Přemýšlela jsem a písemně vypracovávala seznam dárků. Letos ne. Dokonce nemám chuť na svařák a jela bych k moři.

Pokusím se o nápravu, nějaký čas mi ještě zbývá. Možná mě nakopne předsunutý Silvestr s táborovou partičkou, možná to budou rozsvícená světýlka ve vašich oknech (stojí to pár korun, tak mi koukejte svítit!) nebo si koupím něco blýskavého na ruku.

Tak jo, Vánoce budou!