Poslední dobou špatně spím. Lehnu si na bok, uvelebím ruce, nohy a najednou mnou projede něco jako ranka elektrickým proudem. Jsem úplně fit a úplně vzhůru. Energie proudí celým tělem. Ale co s ní? Já chci spát. Hlavou se začnou prohánět minulé i budoucí víkendy. Křivdy i pochvaly. Chleba i dieta. Pod peřinou pohrdavě štípu své špeky a prokřupávám kosti chodidel. Nekonečně. K tomu všemu mocné dunění, skřípění, vibrace a výfuky. Můj muž. Nechci, ale soustředím se na rytmus, pravidelnost a intenzitu. Chrápal vždycky a teď se ještě zhoršil. Navíc – já blbě spím! Chtěla bych spát chytře. Přistihla jsem se, jak si myslím, že se do postele netěším. Stříkám si na polštář levanduli, odpoledne si nedávám kávu a večeři zapíjím vínem. V podstatě do té doby, než si jdu lehnout.

V hluboké noci nechci nikoho budit světlem ani televizí. Taková to je láska! První záchranná mise spánku vede na záchod. Co když nemohu usnout, protože se mi chce čůrat? Nebo mám žízeň? Nachlemtám se rovnou v koupelně, stejně piju z kohoutku. Znovu zkouším zaujmout stabilizační polohu.

Bacha, bacha, převrací se na záda! Serenáda na uvítanou. Naučeným chvatem se pokouším muže otočit zpět. Nechce se dát a klame minutovým tichem. Bohužel se mi nepodařilo, za tak krátký čas, srovnat krok s králem spáčů. Postupuji do dalšího levelu. Actimel a cigáro. Stojím mezi dveřmi na terasu a pozoruji zhasnutá okna sousedů. Tahle kombinace mě většinou dostane. Nejhorší uspávací rituál je žehlení. Jednou jsem ho absolvovala a bylo mi hrozně smutno. Žehlit v noci a bez holčičího filmu, tomu říkám zoufalství. Také jsem se uspávala myšlenkami na hezký erotický zážitek. Strašně dlouho to fungovalo. Zasnila jsem se a byl z toho sen. Jenže mi zážitky došly…

Teď sice mám novýho kluka, ale je to jen platonické a dočasné. Jmenuje se Hynek Čermák. Šeptá mi, jaký je Harry Hole kabrňák a já, s otlačenýma ušima, konečně usínám.

P.S. Chlemtat je hrozné slovo. Znám ještě jedno divnější – hnípat.

Když nechci mluvit, stejně něco říkám. Když nechci psát, nepíšu.

Musíš chtít, potom jde všechno. Slýchávám. Jenže já chci muset. Mít nad sebou bič a ne laskavá slova kamarádů. Psaní mě uspokojuje, nechápu, proč to tak málo dělám? Až to nepůjde nebo mi to někdo zakáže, budu si to vyčítat.

Svět je plný paradoxů. Hokejovou extraligu vyhrála Kometa Brno, mámy se bojí o děti na letištích, přestože jsou plná bezpečnostních opatření a můj muž nechce kremaci. Přitom oheň miluje?

Už brzy mou hokejovou tryznu přeruší mistrovství světa, dcera se zatím šťastně vrací z letišť a na rozmary manžela si postupně zvykám. Už řadu let. Nestěžuji si, jen ráda vzpomínám na zábavného chlapíka s roztomilými zlozvyky. Všechno se zvětšuje jako můj zadek. Z roztomilosti je obludnost. Na svatbách, místo rozhodného ano bychom dnes říkali sympatické možná… Taky nejsem stejná. Bojím se na kolotoči, ztrácím nadhled, míň se usmívám a častěji peru.

Žena si myslí, že muže změní a muž si myslí, že ona se nikdy nezmění. Prožil to snad každý. Něco pravdy na těch pořekadlech je. Nedávno jsem četla takovou pravdu nastříkanou sprejem v metru – Sparta je krásná.

Příští jaro si povíme, kdo bude mistrem ligy, kdo bude chtít být popelem a jestli budu častěji psát.

„Už dost! Pryč z letargie a psát! To je samé skenování, samé odkazy a žádná nová poselství.“ Domlouvám si opakovaně a snad i přísně.

Všechno bují, rozmnožuje se, rozkvétá a já bych se nejraději uložila k zimnímu spánku. Vlastně jsem se z něj ještě neprobudila. Vstala jsem a chtěla se probrat, jenže budík zněl změnou konfekční velikosti. Samozřejmě, že směrem nahoru, takové zvonění jsem slyšet nechtěla. Zaklapla jsem ho hned v prvním obchodě. Kdepak, nakupování mi svět nezmění. Mou mrzutost zakusil prodavač samolepek, který v garážích obchodního centra, pod kuratelou charity, vymáhal soucit. A prachy. Omlouvám se, ale já to takhle řešit nechci. Vlastně mě to sere. Nechci, aby mě někdo, v podzemních nebo nadzemních garážích, u vchodu do metra, u východu z metra, soudil znechuceným pohledem. Díky, vystačím si se zrcadlem. Neexistují nějaké plakety? Přispěju komu chci a kolik chci. Při recidivě dobra dostanu odznáček a hrdě ho budu nosit v klopě.

Bez úsměvu, bez nového svetříku, bez vína… Dneska se z toho nevyhrabu. Poselství nebude. Snad jen: cvičte i v zimě, půjde vám psaní.

Slíbila jsem si, že si nebudu nikdy stěžovat, že v zimě je moc zima a v létě je víno teplé, i když si do něj dám tři kostky ledu. Chápu, že počasí je dobrá konverzační konstanta, ale myslím, že je v pořádku rozeznávat roční období. Konečně můžeme vyvětrat své nejteplejší svršky a spodky. Konečně, i v Čechách, lyžujeme na přírodním sněhu a konečně víme, proč se vyplatí přezouvat na zimní pneumatiky. Jezdíme na sněhu. Jasně, že vás napadne škrábání čelních skel, zamrzlé zámky, nemrznoucí směs do ostřikovačů, řetězy a další opruzy. Taky nic z toho nechci dělat. Vyhýbám se tomu, jako silničáři Dé jedničce. Vím, že bude sněžit, tak nevyjíždím! Klidně se tam pozabíjejte, já ilustrační záběr na Nově nebudu!

Pojedu k zubaři městskou hromadnou dopravou. Bydlíme na kopečku, jsem objednaná na osmou hodinu a sedám si hned za řidiče. „Cák cák“ (neumím dělat zvuky), dveře se zavřou, popojedeme na vrchol hory, řidič si otře čelo a polohlasně pronese k obsahu dlouhého autobusu: „tak si držte klobouky“.

Leduji tvář a už potřetí, tento týden, volám topenáře. Nestěžuji si zimo! Jsem jen dneska trochu nevrlá. Když mě vezmeš ještě jednou na hory, dáš mi tam grog (ale ne ten ze zelené!), vypustíš trochu slunce, přežehlíš manšestr, budu na tebe zase s láskou vzpomínat. Skol! Motoristický pozdrav neznám, ale opatrujte se!

První týden nového roku je téměř za mnou a přiznávám, že proběhl úplně stejně jako spoustu jiných v roce minulém.

Nebyla jsem cvičit, nechce se mi psát ani uklízet, blbě spím a mám pocit, že jsem každému ukradená. Jo a dojídám cukroví! Všichni doma zásadově odmítají prasárny z loňska. Já to svádím na hospodárnost a obtěžuji je průpovídkami o hladovějící Africe. Přesto trvají na čerstvé zelenině a odhodlaně stoupají na váhu. Těší se, že se to brzy změní na klesání. Já na ni nevlezla už čtyři roční období. Do jara vydržím.

Jenže o tomhle jsem psát nechtěla. Přemýšlela jsem o nějaké řachandě. Ale nic. Každý chce být vtipný. A hubený. Vydržte do jara.

V mých, několik let prošlých, myšlenkách se nic neurodilo, tak alespoň přeji úrodu vám všem. A také dobré nálady, minimum návštěv u lékařů, absenci splínu, stejnou konfekční velikost, husté vlasy, chuť na víno a hlavně lidi, s kterými si chcete ťukat.