V poslední době stále prohrávám. Vlastně ještě nikdy jsem nestála na bedně. Je to asi i tím, že jsem nedělala žádný sport. Teď však píšu o životních prohrách z poslední doby. Neklaplo mi ani jednoho kolo volby prezidenta, předevčírem pukla hokejová Sparta s Kometou, dlouhodobě prohrávám boj s kily navíc a naprosto pravidelně prohrávám i drobné „souboje“ na silnici, v samoobsluze i v rodině. Ten prvně jmenovaný nezdar mě štve dost a poslední v řadě ještě o trochu víc. Dopoledne koupí střevíce maminka a večer se má matka laskavě starat sama o sebe. Já vím, tomu se spíš říká špatná výchova.

V průběhu psaní jsem ještě dostala k.o. od pana Krause, který ve své show řekl o prohrávání v podstatě totéž. Už tolikrát se mi lenost nevyplatila…

Jak z toho ven? Asi stejně jako dovnitř. Naivně, nadšeně, s novou dávkou naděje. Jako lék mi dobře zabírá pugét kytek za padesát korun! Klidně tři najednou, ať se alespoň na chvíli cítím jako vítěz.

(Vím, vím, je tam chyba, ale chci psát o odpadcích a tohle mi přišlo jako „fór“. Stárnu. Zjednodušuju se.)

Podpatky nenosím. Neumím to, mám menšího muže a velikost nohy č. 41. To, že jsem je nikdy nezačala nosit, má příčiny v dětství. První kramfleky mi máma nechala uříznout a i bez nich jsem ve čtrnácti letech byla vyšší, než většina kluků místního basketbalového týmu.

Do doby, než mi začalo chutnat, jsem klidně mohla vynášet na mola ty nejhubenější modely! Zezadu. Teď mám se všemi moly společné jen to, že jsem přístav a umím je plácnout i hodně vysoko (to je zase na smajlík). Co ale smím nosit v každém věku, se všemi tělesnými proporcemi a za každého počasí, jsou odpadky. Teď už se nechodí s kyblíčkem a zase zpátky. Koupí se pytle, naplní se, utáhnou se a po cestě kamkoliv se vyhodí. Mně se zdá, že ani takové zjednodušení u nás doma nikomu nevyhovuje. Dokonce jsem ještě neviděla žádného člena domácnosti, že by pytel plný vyměnil za pytel prázdný. Jsou schopni nadávat a proklínat plnotu, nohou stlačovat vrchovatost, aby se tam za každou cenu vešly tři plechovky od piva. Občas mi připadá, že odpadky vyrábíme…

Dobře tedy, měním pytle. Nikdo jiný to neumí, nikdo neví, kde je ukrývám. Plný postavím přede dveře (zásadně uvnitř, nechci, aby naše zbytky smrděly na chodbě, vyškolil mě soused v minulém bydlišti, jmenoval se Lakatoš a při pohledu na náš pytel použitých plen řekl: „vypadá to tady jako u cikánů“).

První většinou odchází dcera s kabelkou, udělá velký krok se slovy „proč já?“. Manžel po dvouhodinovém nevímcodělání v koupelně, pytel odsune z cesty a vyčítavě pronese „já snad?“. Smutné „zase já“ zní při mém odchodu. Ještě smutnější jsem, když ke dveřím připravím tříděný odpad. Jsem na vrcholu emancipace.

Ahoj, tak jsem tady. Spousta z vás mě vyhlížela stejně, jako tahle ženská. Myslí si, že jí vyhecuju k lepším výkonům. Nerozpohyboval ji ani můj mladší brácha a já to mám urvat? Sedí v jedenáct dopoledne v pyžamu u počítače a přemýšlí, co by snědla. Nějak rychle slevuje ze svých dietních výhrůžek. Snad alespoň nevyluxuje krabici s přebytečným cukrovím. Slíbila to, a se slovy „ať mi zmrzne teta“, přísahala na rotoped.

Řešit jen její morálku, to bych si plynul… Hlavně mi to neposerte hned zkraje volbou hlavy pomazané! Nechci takový cejch a nechci řešit jen trapasy a ostudu.  Ale kašlu na politiku, za vámi jsem přišel! Chtěl bych s vámi zažít naplněné dny, ale i prospat noci. Přeji vám práci, co vás baví a za to výplatu, co vás těší. Chtěl bych s vámi cestovat, ale i proválet víkend na gauči. Chci vám přinést zážitky na hřištích, na koncertech, v restauracích… Chci pro vás být výjimečný, zábavný a nezapomenutelný.  Pečujte o své zdraví a vztahy všeho druhu. Žijte, užívejte, prožívejte, ať mám co vyprávět! Váš rok 2018.

Eska, béčka… dokonce i téčka! Poznávací značky jiných krajů se přemnožily. Fronta na výjezd je i u Billy na Proseku. Nervozita na silnicích vrcholí. Všude přetopeno a hlavně vydýcháno. Asi lidmi z těch regionů. Vysoká koncentrace svíček na pultech i v taškách. Časopisy a sítě plné cukroví. Nervozita v kuchyních vrcholí. Panáček z Alzy se může přetrhnout, ale vás zajímají spíš reklamy se šťastnými marody, protože vám teče z nosu a chrmláte.

Kdyby se vám přeci jen ulevilo, zlepšila se vám nálada a rozhodli jste se kašlat už jen na nakupování, přijďte se podívat na moje Zastřihávání křídel v podání Milušky Bittnerové. Režírovala opět Olinka Strusková a hudebně to vylepší Saša Niklíčková.

Pondělí 18. 12. 2017 od 18. hodin
v galerii Toyen, Milešovská 1, Praha 3.

Tak šťastné a veselé Vánoce!

Mám za sebou stěžejní večírek roku. Pokaždé se na něj těším. Moc. Pár dní před ním sice začnu plašit, jestli někdo přijde, jestli klapne pronájem prostor a co budu pít. Do každého posledního pátku v listopadu se probouzím úplně mrzutá. Zatím pokaždé se mi obava i mrzutost rozpustila v první skleničce.

V osmnácti letech jsem začala jezdit na pionýrský tábor. Léta strávená v Bučovicích nedaleko Benešova a leta trávená s partou lidí mi strašně příjemně zaplnila život. Netradiční zážitky, adrenalin, legrace, dojetí, únava, kocoviny, lásky…  Už dávno tábor není, je z něj ekoezofarma (nebo tak něco?), ale chuť vídat se zůstala. I když jednou za rok, i když praktikantům začíná být čtyřicet! Jen hlavní vedoucí nestárne.

Za mě snad i dobře, že tábor zrušili. Určitě bych dodnes nesoudně zabírala místo mladším, hbitějším a nápaditějším.

Dlouho mi to přišlo samozřejmé, ale posledních pár let si cením každého, kdo přijde oslavit Silvestra o měsíc dřív, kdo hodinu před půlnocí přeje spoustu blbostí i upřímností a kdo neřeší určitou rutinu večírku. Vážím si přátel.

Dva dny potom tu „rutinu“ léčím, přemítám, jestli byli účastníci alespoň trochu spokojení a jestli všichni šťastně dojeli domů. Jakmile se z toho vylížu, imaginárně vyhlásím nový ročník.

Ať žije bučovický Silvestr 2018!