Minulý týden mi bylo dvacet pět let manželství. Už jsem si myslela, že to zase oslavím salámovou pizzou, pleťovou maskou z déemka (tam prý bývám člověkem) a přežehlením nějaké té košile. Jenže tentokrát do sólové oslavy páru řízla příroda. Vendula nebude sedět v koutě!

Můj muž jezdí pravidelně s kumpány na motorky. Do Ameriky. Na čtrnáct dnů. Parádní dovolená. A co si ani čert nepřeje, pokaždé to vyjde na výročí naší svatby. Dřív jsme jezdili, kolem tohoto data, na výlety spolu. Víkend někde v hezku a zajímavu. Zhruba tak před deseti lety přešly líbánky v pánské jízdy. Co kdyby se jednou jelo na výročí jiné rodiny? Nešlo to a prý nikdy nepůjde.

Až letos! Hurikán Nate zařídil jeho dřívější návrat a já dostala šanci unaveného muže přemluvit na večeři. Bylo mu divné, že nechci vzít s sebou dceru, ale pravděpodobně tím pochopil a přinesl květinu. Dokonce ve správné formaci. I já jsem vymýšlela dárek, i kytka mě napadla (chtěla bych také tak jednoduše dělat velkou radost…) Nakonec jsem sáhla po jisté jistotě. Whisky. Tahle byla stará, jako naše manželství. Ona zrála v sudu a já v sud. Převaloval ji dlouho v puse, čekala jsem obligátní: „Já mám stejně nejradši tu osmnáctku“.  Neřekl a já nevím, jestli mu opravdu chutnala nebo si odpustil průpovídku. Díky. Na večeři jsem byla také spokojená. Viděla jsem na Hradčany, pila ryzlink od Mosely, jedla chorvatskou pražmu a povídala si s ním. Vlastně tohle všechno mám na dosah po celý rok. Takže jsem spokojená!

Už ho nebudu nikdy strašit, že musí na kulatá výročí na „národní výbor“ a občas ho ocením za zásluhu. Největší zásluha, která mě teď napadá je, že mě naučil používat zpětná zrcátka. V autě i v životě.

Neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat a neslyším falešnost. Ambice mé záře reflektorů dosahovala vždy jen ke stolu pod pódiem s cedulkou Rezervé kapela. To mi přišlo dobrý. To jsem si vždycky přála.

Můj muž mi plní, co mi na očích uvidí. Mají s kamarády kapelu. V počátku mě to těšilo víc než motorka, než golf a než jiné úniky z domova. Dokonce jsem i párkrát měla svou židli s výhledem na umělce, ale postupem času jsem zjistila, že tohle není pokorná milenka. Jde tvrdě po společně tráveném čase. O lásce a oddanosti ani nemluvím.

Ať jsme kdekoliv, musíme se vracet v neděli brzo odpoledne. Protože zkouška. Jako do kostela. Nepozkoušíš. Nepohraješ. Pár víkendů se škrtá kompletně, protože „akce“. Když smím jet s ním, musím si to zasloužit. Nakládám bedny, stojany a kytary. Manžel si mezitím založí správné pořadí písniček do desek. Když poslední krabička zapadne do svého místa v kufru auta, může se jet hrát.

Po peripetiích s vyladěním (myslím, že se tomu říká zvukovka), začíná rej. Tanečníci značí dobrou náladu, fanynky pod pódiem (dá-li pánbůh pódium) křičí refrény písní a i od vzdálenějších posluchačů na baru se ozývá tleskot a pískot. Tohle spojení muzikantům dává jiný rozměr. Velký rozměr. Euforie roztančí i mého muže. Čtvrt století mi tvrdí, že fakt netančí. No jo, jenže tohle je jiné. Krásné… Prý drtivá většina kluků dělá muziku kvůli holkám. Líbívá se nám to. Ženy, věřte mi, doma byste to nechtěly!

„Vendula, přines pivo (někdy dokonce vodu)“, mému muži vyschlo při zpěvu. A tanci. Konečně. Všiml si, že jsem tady. Druhá půlka koncertu, populárnější písně, výstup s kytarou na židli, skok (?!) dolů, děkovačka a „rozebírací“ panáky.

Ráno nemůže chodit, hnul si se zády, jak jančil na té židli. Naštěstí zabral prášek. Představa nacpaného auta hudebninami, bolavěla záda i mě. Nakonec jsme společně, se slečnou kocovinou, vyložili aparát ve zkušebně. Ach ouvej byl náš aktuální hit. Drsný čaj s medem a pod deku k televiznímu seriálu.

Tak to je pravá tvář rockera a levá jeho holky.

Drazí virtuální (i ostatní) přátelé,
omlouvám se, že se nijak zvlášť nevyjadřuju a neprezentuju na sociální síti. Přepadl mě pocit, že když člověk bere, měl by také dávat. Máslo na hlavě navádí psát tuto omluvu.

Jsem zajímavá tím, že nejsem zajímavá. Moje texty jsou většinou kratší, než vaše popisy k fotkám a hlavou se mi honí leda tak kloubní mazání. O rozestupu příspěvků na blogu ani nemluvím!

Přestože nikde není vidět, jak se cachtám, piju Aperol, snídám, obědvám… věřte mi, že tohle všechno dělám. A taky se mi dějí různá bezpráví a nechci Zemana za svého prezidenta a štvou mě loupežníci všech kategorii a…, jenže – takový to, když – prostěnepíšu. Nevím, jestli moc přemýšlím o každém slovu, jestli mi to nesluší s mokrými vlasy, a nebo jím tolik, že už by fotky mého talíře nikoho nezajímaly? Snad kdybych měla nějakou zvěř. Kočičky, psíci, kozenky…Tomu zřejmě nejde odolat, ale nic takového můj telefon nenabízí. Obrázky v něm jsou, podle dcery, zbytečné, trapné a nepovedené. Můj muž vidí ve facebooku ďábla a nehodlá s ním uzavírat smlouvu. Oba mají tak trochu pravdu. Naposledy jsem chtěla přidat: „Vynesla jsem dvanáct lahví vína do čtvrtého patra. No, dala jsem se na vojnu, musím bojovat.“ Nechápala, tvářila se kriticky. Nechápal, tvářil se kriticky. Taky se zrovna netváříte, ještěže jsem to hned smazala. Cítím se rozčarovaně.

Netuším, jak dlouho ještě tahle fáze potrvá, ale prozatím zůstávám čtenářem vašich příspěvků a lajkovačem fotek ze všech koutů světa i bytu.