Poslední dobou špatně spím. Lehnu si na bok, uvelebím ruce, nohy a najednou mnou projede něco jako ranka elektrickým proudem. Jsem úplně fit a úplně vzhůru. Energie proudí celým tělem. Ale co s ní? Já chci spát. Hlavou se začnou prohánět minulé i budoucí víkendy. Křivdy i pochvaly. Chleba i dieta. Pod peřinou pohrdavě štípu své špeky a prokřupávám kosti chodidel. Nekonečně. K tomu všemu mocné dunění, skřípění, vibrace a výfuky. Můj muž. Nechci, ale soustředím se na rytmus, pravidelnost a intenzitu. Chrápal vždycky a teď se ještě zhoršil. Navíc – já blbě spím! Chtěla bych spát chytře. Přistihla jsem se, jak si myslím, že se do postele netěším. Stříkám si na polštář levanduli, odpoledne si nedávám kávu a večeři zapíjím vínem. V podstatě do té doby, než si jdu lehnout.

V hluboké noci nechci nikoho budit světlem ani televizí. Taková to je láska! První záchranná mise spánku vede na záchod. Co když nemohu usnout, protože se mi chce čůrat? Nebo mám žízeň? Nachlemtám se rovnou v koupelně, stejně piju z kohoutku. Znovu zkouším zaujmout stabilizační polohu.

Bacha, bacha, převrací se na záda! Serenáda na uvítanou. Naučeným chvatem se pokouším muže otočit zpět. Nechce se dát a klame minutovým tichem. Bohužel se mi nepodařilo, za tak krátký čas, srovnat krok s králem spáčů. Postupuji do dalšího levelu. Actimel a cigáro. Stojím mezi dveřmi na terasu a pozoruji zhasnutá okna sousedů. Tahle kombinace mě většinou dostane. Nejhorší uspávací rituál je žehlení. Jednou jsem ho absolvovala a bylo mi hrozně smutno. Žehlit v noci a bez holčičího filmu, tomu říkám zoufalství. Také jsem se uspávala myšlenkami na hezký erotický zážitek. Strašně dlouho to fungovalo. Zasnila jsem se a byl z toho sen. Jenže mi zážitky došly…

Teď sice mám novýho kluka, ale je to jen platonické a dočasné. Jmenuje se Hynek Čermák. Šeptá mi, jaký je Harry Hole kabrňák a já, s otlačenýma ušima, konečně usínám.

P.S. Chlemtat je hrozné slovo. Znám ještě jedno divnější – hnípat.

Když nechci mluvit, stejně něco říkám. Když nechci psát, nepíšu.

Musíš chtít, potom jde všechno. Slýchávám. Jenže já chci muset. Mít nad sebou bič a ne laskavá slova kamarádů. Psaní mě uspokojuje, nechápu, proč to tak málo dělám? Až to nepůjde nebo mi to někdo zakáže, budu si to vyčítat.

Svět je plný paradoxů. Hokejovou extraligu vyhrála Kometa Brno, mámy se bojí o děti na letištích, přestože jsou plná bezpečnostních opatření a můj muž nechce kremaci. Přitom oheň miluje?

Už brzy mou hokejovou tryznu přeruší mistrovství světa, dcera se zatím šťastně vrací z letišť a na rozmary manžela si postupně zvykám. Už řadu let. Nestěžuji si, jen ráda vzpomínám na zábavného chlapíka s roztomilými zlozvyky. Všechno se zvětšuje jako můj zadek. Z roztomilosti je obludnost. Na svatbách, místo rozhodného ano bychom dnes říkali sympatické možná… Taky nejsem stejná. Bojím se na kolotoči, ztrácím nadhled, míň se usmívám a častěji peru.

Žena si myslí, že muže změní a muž si myslí, že ona se nikdy nezmění. Prožil to snad každý. Něco pravdy na těch pořekadlech je. Nedávno jsem četla takovou pravdu nastříkanou sprejem v metru – Sparta je krásná.

Příští jaro si povíme, kdo bude mistrem ligy, kdo bude chtít být popelem a jestli budu častěji psát.