„Už dost! Pryč z letargie a psát! To je samé skenování, samé odkazy a žádná nová poselství.“ Domlouvám si opakovaně a snad i přísně.

Všechno bují, rozmnožuje se, rozkvétá a já bych se nejraději uložila k zimnímu spánku. Vlastně jsem se z něj ještě neprobudila. Vstala jsem a chtěla se probrat, jenže budík zněl změnou konfekční velikosti. Samozřejmě, že směrem nahoru, takové zvonění jsem slyšet nechtěla. Zaklapla jsem ho hned v prvním obchodě. Kdepak, nakupování mi svět nezmění. Mou mrzutost zakusil prodavač samolepek, který v garážích obchodního centra, pod kuratelou charity, vymáhal soucit. A prachy. Omlouvám se, ale já to takhle řešit nechci. Vlastně mě to sere. Nechci, aby mě někdo, v podzemních nebo nadzemních garážích, u vchodu do metra, u východu z metra, soudil znechuceným pohledem. Díky, vystačím si se zrcadlem. Neexistují nějaké plakety? Přispěju komu chci a kolik chci. Při recidivě dobra dostanu odznáček a hrdě ho budu nosit v klopě.

Bez úsměvu, bez nového svetříku, bez vína… Dneska se z toho nevyhrabu. Poselství nebude. Snad jen: cvičte i v zimě, půjde vám psaní.

Slíbila jsem si, že si nebudu nikdy stěžovat, že v zimě je moc zima a v létě je víno teplé, i když si do něj dám tři kostky ledu. Chápu, že počasí je dobrá konverzační konstanta, ale myslím, že je v pořádku rozeznávat roční období. Konečně můžeme vyvětrat své nejteplejší svršky a spodky. Konečně, i v Čechách, lyžujeme na přírodním sněhu a konečně víme, proč se vyplatí přezouvat na zimní pneumatiky. Jezdíme na sněhu. Jasně, že vás napadne škrábání čelních skel, zamrzlé zámky, nemrznoucí směs do ostřikovačů, řetězy a další opruzy. Taky nic z toho nechci dělat. Vyhýbám se tomu, jako silničáři Dé jedničce. Vím, že bude sněžit, tak nevyjíždím! Klidně se tam pozabíjejte, já ilustrační záběr na Nově nebudu!

Pojedu k zubaři městskou hromadnou dopravou. Bydlíme na kopečku, jsem objednaná na osmou hodinu a sedám si hned za řidiče. „Cák cák“ (neumím dělat zvuky), dveře se zavřou, popojedeme na vrchol hory, řidič si otře čelo a polohlasně pronese k obsahu dlouhého autobusu: „tak si držte klobouky“.

Leduji tvář a už potřetí, tento týden, volám topenáře. Nestěžuji si zimo! Jsem jen dneska trochu nevrlá. Když mě vezmeš ještě jednou na hory, dáš mi tam grog (ale ne ten ze zelené!), vypustíš trochu slunce, přežehlíš manšestr, budu na tebe zase s láskou vzpomínat. Skol! Motoristický pozdrav neznám, ale opatrujte se!

První týden nového roku je téměř za mnou a přiznávám, že proběhl úplně stejně jako spoustu jiných v roce minulém.

Nebyla jsem cvičit, nechce se mi psát ani uklízet, blbě spím a mám pocit, že jsem každému ukradená. Jo a dojídám cukroví! Všichni doma zásadově odmítají prasárny z loňska. Já to svádím na hospodárnost a obtěžuji je průpovídkami o hladovějící Africe. Přesto trvají na čerstvé zelenině a odhodlaně stoupají na váhu. Těší se, že se to brzy změní na klesání. Já na ni nevlezla už čtyři roční období. Do jara vydržím.

Jenže o tomhle jsem psát nechtěla. Přemýšlela jsem o nějaké řachandě. Ale nic. Každý chce být vtipný. A hubený. Vydržte do jara.

V mých, několik let prošlých, myšlenkách se nic neurodilo, tak alespoň přeji úrodu vám všem. A také dobré nálady, minimum návštěv u lékařů, absenci splínu, stejnou konfekční velikost, husté vlasy, chuť na víno a hlavně lidi, s kterými si chcete ťukat.