V Praze 12. 12. 2016

Milý Ježíšku,
hned zkraje tě moc zdravím a omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsala. Spoléhám na to, že jsi zvyklý na nárazové akce. Vlastně buď rád. Ostatní z mého okolí takové štěstí nemají. Píšu jim dost často, i když po nich nic nechci. No, nechci…

Tykám ti a vlastně nevím, jestli smím? Tyká ti každý a já jsem navíc žena, tak předpokládám, že jsem ti to kdysi nabídla. A ty jsi přijal. Ani si nevzpomínám, čím jsme si připili? Červené, tipla bych si.

Jsem velká a vím, že mi nic nepřineseš. Jsem dokonce tak velká, že vím, že na mě nic neseženeš. Kabelky a voňavky mi ale jsou! (To jen kdybych se mýlila.) Stejně mi nikdy nešlo do hlavy, jak bys to dělal? Když jsem o tom ještě nedumala (nebo naopak dumala moc), vyšla jsem z toho jako zlobivá holčička. Jedna plyšová liška a sáně dohromady se ségrou?! Promiň, ale ještě dlouho jsem si to dávala za vinu. Netušila jsem, že jsem dostala také uhlí do kůlny, bojler a tátovy rumy. Neboj, už jsem se z toho vylízala. Užívám si a ráda slavím tvoje narozeniny. Ale tak nějak světsky. Nechávám si umýt okna (to je dobrý, viď?), naplňuji lednici, peču cukroví a úplně normálně kupuju dárky. Zabalím je, převážu a na vybrané z nich napíšu Vendula. Jediné překvapení tak pro mne bývá dálniční známka. Je pokaždé úplně jiná! Díky.

Moje dcera na tom byla (a stále je) s dárky podstatně lépe. Děkovala ti do okna (i za měkké dárky) tak uctivě, poctivě a nadšeně, že bych to chtěla jednou zažít. Slyšet ji říkat „děkuju ti maminko, maminečko!“ a vidět jak při tom k sobě tiskne roční předplatné na MHD nebo útržek složenky za telefon. Tak to bych si přála… (Nevím, jestli používáš emotikony, ale tady bych s gustem klikla na zasněného smajlíka.) Nejsem tak zabedněná a vím, že o Vánocích nejde jen o množství dárků, ale o jejich kvalitu. Legrace! Jde hlavně a především o to, jak si je užít. Začínám být nostalgická. Já si vůbec nepamatuji, co jsme jako děti, celý Štědrý den dělaly. Snad jediné, co mi utkvělo v paměti je, jak máma nervózně kmitala až do rozsvícení elektrických svíček. Víš, že jsme doma vůbec nezapalovali normální svíčky? Bože, jak jsme mohli žít? A když svoji vzpomínku dotáhnu dokonce, myslím si, že ji celé ty tvoje Vánoce upřímně štvaly. Sváteční černobílou pohádku prospala, pak si dala porci studeného kapra v trojobalu a šla si znovu lehnout.

To já bývám odpočatá. Uklízím průběžně celý rok, tak se rozhodně nic nestane, když na Štědrý den nebudu mít přebraný šuplík s otvíráky. Jestli mi nevěříš, tak klidně letos nenechám umýt okna! Stromek máme ozdobený už od svátku kolegy Mikuláše a na štědrovečerní jídlo chodíme ke tchyni. Pár let jsem se vztekala, že taky umím bramborový salát, ale už jsem to vzdala. Vyhovuje mi čistá pracovní deska. Zašpiní jí obvykle jen slavnostní kroužek od lahve s vínem. Místo příprav večeře chodíme na procházku s přáteli. Dáme si drobné dárky a svařák do kelímku. Myslíš, že je to tak v pořádku? Moc vína? Žádné strachy do večera to pokaždé rozchodím.

Chtěla bych tě poprosit, jestli bys nevyřídil ostatním, že fakt nemusí být všechno dokonalé. Stačí, když se domov trochu třpytí, svítí a voní. Doufám, že ti jednou napíše moje dcera a bude ti vyprávět o svých šťastných a štědrých Štědrých dnech. Nebo jí to nenápadně připomeň.

Je to divné, žádám tě a přitom nevěřím, že existuješ. Ale když můžu nosit svetr se sobem, je možné všechno.

Tak hezké svátky!

Vendula

P.S. Prstýnek, kabelka, krém, voňavka, hodinky, podprsenka, knížky.

Říká se, že psi se často podobají svému pánovi. Říká se, že se sobě začnou podobat dlouholetí manželé. Říká, že se podobám Trumpovi.

„Dobré ráno, vyhrál Trump,“ a na stejný nádech dodal: „A víš, že seš mu podobná?!“ To je jeden z posledních komplimentů od mého muže. Mám patku, ne přehazovačku! Jo a taky mám tři brady. Doufám, že to nenaznačuje druhé volební období v Čechách.

Nedávno jsem vystupovala na Hlavním nádraží a zaujalo mě dění před vchodem. V kaluži, rovnou u dveří, se koupali holubi. Byli rozčepýření a ani ranní lázeň jim ke kráse nepomohla. Kroky celého mého metra prošly jejich koupelnou. Vůbec je nevyrušily. Někteří umudlanci se líně procházeli, jiní zevlovali kolem odpadkových košů a svačících turistů. O chraplavém, nesrozumitelném vrkání zpod střechy jsem tušila, ale hlavu vzhůru jsem nezvedla. Vlastně jsem šla co nejrychleji pryč. Nechtěla jsem si vykoledovat cejch. Ti holubi vypadali a chovali se úplně stejně jako muži a ženy, co před nádražím mají svůj domov. Jen chtějí drobné místo drobků a lavičky je mírně nadřazují.

Nemám ptáky ráda. A holuby zvlášť. Zpáteční cestu jsem volila za stanice Muzeum. Tam je pro změnu charakteristická, smažená vůně z McDonald´s a betonová zídka do podchodu obležená vysmaženými lidmi. Bude lepší Florenc? Tady končí moje podobenství z centra Prahy.

Dostala jsem od dcery k svátku facebookový profil. Vždycky jsem měla ráda, když mi něco vyrobila. Tentokrát to měla hotové za pár minut. Dárek, jako by mi věnovala rybářský prut. Co s tím? Bleskový návod k použití a poslat matku k vodě. Bojím se, že se nechytnu, napíšu hrubku, pošlu co nechci a komu nechci, zkrátka budu trapná.

Začala jsem listovat nabídkou přátel. Kdo je můj přítel? Vždyť s nimi chodím na skleničku, na koncerty… „Ježíš mami, jak to řešíš?“ Odklikala mi všechny fotky, které jí někoho připomínaly. Mám třicet přátel! Probírám se informacemi, vtípky, komentáři, videi a je to zábavné. Moc dobře neznám názvosloví ani samotné úkony a akce, které smím dělat. Vzbuzuju tím u dcery opovržení. Zatím největší – když jsem se rozhodla zveřejnit? umístit? vystavit? vtipnou fotografii a k tomu vtipný text. Konečně se mi něco honilo hlavou. Ona si mohla oči vykroutit. „No, jak myslíš, mami.“

Pět lajků, milé dítě! Pěti přátelům se to líbilo! Mám chuť všem zvlášť poděkovat a přinést bonboniéru.

Dost často na něco přísahám. Tentokrát na Boha internetu a přitom vám slibuju, že se zdokonalím, otrkám a začnu komentovat, přidávat? a všelijak se zapojovat v tomto světě.