Dcera byla poprvé ve škole. Ve vysoké škole! Posun dne nezávislosti o měsíc. Nedoprovázím ji, nedělám svačiny, neřeším pytlík na cvičky, ale to, že má i ona povinnost mě zvláštně uklidňuje.

Bylo mi hned divné, že neplaším s hubnutím a jinými rituály, které obvykle startuji v meznících – Nový a školní rok. S druhým letošním začátkem otřáslo i počasí. Díky za velké dítě! Tohle září by se mi nechtělo na běžící pás. Ale už jsem tam, je říjen a už mě zase sere svět. Jenže hýbat se musím. Mám sedavé zaměstnání bez zaměstnání. Píšu, jestli někdo neví! V mých textech je hloubka. Asi taková, do jaké jsem schopná se potopit. (Namáčím si hlavu, jen když si ji myju.) Stále řeším to chození a pobíhání bez efektu, tepu do dítěte a o manželovi, kterému právě vrcholí estráda odjezdů, ani nemluvím. I tohle začátkem roků chci měnit. Tak snad v lednu… Mám vybrané téma i cvičení.

Dovolte, abych vám představila svého nového mazlíčka. Jmenuje se Zapadávání. Pokud si ho budete chtít pohladit je to možné v síti prodejen Luxor nebo v distribuční síti Kosmas. Přejme si, aby vás to bavilo. Děkuji za vaši dosavadní přízeň. Vendula

posílám Ti pozdrav z letošní Vltavy. Mám se dobře. Jídlo smažené, záchody hnusné a počasí tak napůl. V pátek chcalo celý den. A zrovna v pátek byla naše loď oslabena o kormidelníka. Dvakrát jsme uvízly (tvrdé y je správně) na místech, která připomínala spíš podstavce pod jezdecké sochy. Nikdo se tak vysoko nedostal! Pršelo tolik, že si nás vodáci nevšímali a spřátelené rafty našich mužů a dětí zbaběle ujely. Scvrklými prsty jsme dokouřily cigaretu, crocsy daly do pohotovostní polohy a vyprostily se. Večer jsme pily bílé.

Včera už bylo všechno úplně v pořádku. Kormidelnice na svém místě, sem tam mraky, ale voda jen dole. Důvody, abychom byly šťastné! Krása s tím jde ruku v ruce. Na levo i pravoboku se střídala plavidla s chlapci, kteří se na nás nemohli vynadívat. Dokud nás jez nerozdělí… Večer jsme pily červené.

Dneska svítí sluníčko. Ze všeho se kouří. Já přestávám. Uklízečka vylila na záchod kanystr Sava. Nepomohlo to. Pijeme od rána rum.

Tak se měj, pozdravuj doma a já se zase ozvu!
Vendula

Miluju léto. Není lepší pocit, než odhodit zbytečné svršky, nastavit kůži slunci, koupat se, pít růžové víno s ledem, chodit bosá…

Auuu! Zatracené kameny. Tak tady se koupat nebudu. Je tu celá naše ulice a já nechci vidět soucitné pohledy hubeňourů. Nechci slyšet sousedské , že na svůj věk vypadám báječně a rozhodně nechci trávit dvě hodiny se zatajeným dechem ve dvoudílných plavkách (v jednodílných je to totéž). Stejně už břicho do rovna zatáhnout neumím. Všichni chodí běhat a pohrdají pšenicí. Lákají k nápodobě. Kam jsem se to přistěhovala?

Natáhnu si kalhoty, podkasám krátké šaty a vyrobím z toho dlouhé triko. Zakryje břicho a ležérně kus zadku. Prolhaná pravda. Kamufláž. Už dávno se neoblékám podle toho, co se mi líbí. Beru, co mě zakryje. Jdu domů. Promazávat se faktory můžu i na zahradě. Všechno se ztížilo. Dřív jsem se opalovala zepředu a zezadu. Teď musím pořešit ještě boky. Obalovaný květák. Spálené fleky po celém těle. Výborně, od teď i dlouhý rukáv.

Miluju zimu. Vrstvení svršků, macaté šály, pevné boty… Snad se mi definitivně neoteplí.