„Teď, víc než jindy, bych chtěla cítit, že nejsem sama, že mám rodinu, že mám tebe.“

„Bolí mě zadek.“ Odpověděl do plazmy zabořený muž.

„Nekoukej na mě tak vyčítavě! Poslouchám tě, ale seděl jsem čtyři dny na blbý židli.“

„Pivo nebo víno?“ Vím, jak se stát zajímavější.

Můžu si za to sama. Vsadila jsem na jednoho muže. Fandím mu. Ženu ho do letošního cíle. Jsem jeho žena. Konec dobrý, všechno dobré. Těším se na Vánoce. Určitě se to letos změní. Bude se chtít procházet, koupí stromeček, pozve mě na svařák, na Štědrý den mi půjčí dálkový ovladač a krom dálniční známky dostanu i jiné překvapení.

Nejlepší dárek si stejně vždycky pořídím sama. Tentokrát jsem si pod stromeček schovala jen voňavku a noční košili. Obdarovávala jsem se průběžně. Škoda papíru. Výmluva. Vůbec letos beru svátky hákem. Omluva. Vítězný počin roku je zubařský háček. Čistím si s ním nehty. Krásný nástroj, krásný pocit… Ještě dávno před tím, než jsem si ho pořídila, se mi o něm zdálo.

O čem se mi naopak zdává až po je pád z kola. Už to nikdy nekoupím a řadím na chvost svého zážitkového žebříčku. Mezi čistými nehty a rozbitou hlavou se umístil život. Obyčejný čekací život. I jemu fandím. Fandím, ale zůstávám člověkem. Doufám, že hodně dlouho!

Hezké Vánoce a pořádnou štreku mezi startem a cílem přeje Vendula

Vychází nový Headliner a pro mě to znamená dloubanec do mailových zad. „Měla bys něco napsat na blog. Dlužíš text. Už je to čtrnáct dní. Těch tvých pět vět snad dohromady dáš. D.“

Blog. Dá se to tak nazvat? Reflektuji události klidně i s ročním zpožděním. Lenoši nesoutěží. Lenochům pšenka z lajků nekvete. Lenochy stačí občas poplácat a nebo mordovat, aby měli o čem psát.

Listopad skončil a já o něm teprve přemýšlím. Stalo se toho moc. Doma i ve světě. V obýváku i na ulici. V hlavě i na povrchu. Nadšení i zklamání. Večírky a rána.

Z některých dnů jsem vytěžila i osmnáct hodin. Několik jsem jich škrtla. Nic. Den nula. Překročení těžebních limitů. Nesmím si dovolit mazat dny. Nemám na rozdávání. Jenže když se neodhadnu a do rána dělám alotria…

Spánek střídá koupelnu v pravidelných intervalech. Šumivý aspirin a coca cola vytváří kolem sklenice bublinkovou svatozář. Jinak se v kuchyni nic neděje. Nevařím, neuklízím, nedělám teplo domova. Ledaže by se za něj považovala topinka s česnekem. Tu v závěru škrtacího dne občas dělám.

Vypadá to, že jsem s listopadem hrála bingo. Vítězná svislá řada ze sobot. Možná nejsou mejdany (teď se asi říká party) inspirativní pro moje psaní, ale pro můj život ano.

Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát. Na babu nehraju.

Popojíždíme po ranveji. Drncá to. Všechno se třese. Letušky pobíhají, sbírají volně ležící předměty. Manžel všechno sleduje, oči mu těkají jako ještěrce. Málo pil. Minulý let jsem na něj byla naštvaná, že pil hodně. Na obrazovce vidím ocas letadla před námi. Fronta na start je delší, než na dámský záchod v Lucerně. Zapnula jsem si větrák a je mi kosa. Už abych byla v oblacích. Dám si nohy nahoru a budu čekat na zábavu. Vypnula jsem větrák a je mi vedro. Obvykle se bavím sluchátky, knížkou a jídlem. Jídlo mě baví i na zemi. Tady to má tu správnou dimenzi zabíjení času. Zase trochu jedeme. Kapitán upozornil posádku. Přidáváme. Letadlo se třese. Letadlo se třese víc. Manžel mění barvu. Pevně svírá područky sedadla. Rozhlíží se.

Hlídá rychlost.

Zvedáme se. Mě vypadlo z přihrádky všechno, co mělo být bezpečně uloženo.

Hlídá rychlost a výšku.

Pravou nohou stojím na telefonu, levou na knížce. Žvýkačky snad nikoho nezabijí.

Hlídá rychlost, výšku a teplotu.

Au, kousla jsem se do jazyku. Podělaná žvýkačka. Slyším cinkat nádobí. Bude jídlo. Au, znovu do stejného místa. Máme správnou letovou hladinu, kašlu na psaní a dávám stolek do horizontální polohy.

Za celý den jsem promluvila jen s jednou paní. Řekla mi, že mám dvacet kilo nadváhy a sto padesát centimetrů navíc. Takovou ideální váhu a obvody jsem měla naposledy ve dvaceti letech, týden před výplatou.

Našla jsem inzerát na hubnoucí proceduru elektrickými šoky. Objednala jsem si ukázkovou lekci. Paní mi mile vysvětlovala, jak to funguje. Musím k tomu určitě držet diety, přestat pít víno a místo něj si dát večer ječmen. A jestli si myslím, že si naložím plný talíř salátu, tak to ať taky zapomenu. I salát mě tlustí. Po těchto drobných omezeních mi brnění na břiše určitě pomůže. Byla tak přesvědčivá, že jsem zkusila bránit jídlo.

„Nechci být smutná žena, co se zabývá odvažováním salátů a místo tramínu pije kopřivový čaj. Vlastně ani nevím, jestli se smí kopřivový čaj?“

„No to si musíte rozmyslet, jestli chcete být veselá nebo štíhlá.“

Řekla a já sklapla. Na to nemám argument. Vypočítala, že bych tam měla chodit dvakrát v týdnu po dobu dvou měsíců. Myslím, že zásadní hubnoucí efekt je v tom, že trávíte tolik času na cestě a v salonu. Každá hodina bez jídla dobrá. Jasný motiv jsou i peníze. Takovou investici musí doma poznat.

O mě přišli. Utratím to za zmrzlinu a budu jezdit na kole.

Nedávno jsem psala o tom, jak jezdíme na kole stále stejnou trasu. Tak jsem jela jinam. Mám nateklé koleno, v kterém lze nahmatat divnou věc, na hlavě jizvu po devíti stezích a uvnitř filmovou smyčku. Přehrávám si, jak se to rychle seběhlo, jak mi pán ve fialovo bílém dresu zavolal sanitku a jak jsem se všem pořád omlouvala. Dceři, záchranářům, lékařům, sestrám, řidičům, uklízečkám, vrátným a taky kamarádce, za kterou jsem spěchala na víno. Manželovi jsem se neomlouvala, protože nebyl doma. Jasně, kdyby byl, jeli bychom do Brandýsa a nic se mi nestalo. Zkazila jsem mu pánskou jízdu. Co všechno musím udělat, aby si mě všiml?

Pánovi – zachránci – bych chtěla moc poděkovat. Nevím jak. Až ho potkáte, vyřiďte mu to. Slyšela jsem ho do telefonu odpovídat na dotazy dispečerky: „Ulice, ulice … nevím, ale je to u pekárny Odkolek … nevím … cyklistka … tak kolem třiceti ….“ Pochválila jsem ho, ukázala palec nahoru a pak už si pamatuji jen sanitku. Jedna známá mi řekla, že údajem kolem třiceti měl na mysli můj tachometr. Ne ne!

Noste přilbu a přes koleje z kola raději seskočte.