„No vidíš, už plaveš jako akvarela!“

Vykřikuje z vody blonďatá lingvistka. Zaujalo mě to.

„Vystrčíme na tátu zadečky, jo?“

Už nemůžu jinak. Fascinovaně hledím, jak slečna nastavuje pozadí směrem k pánovi, kterému manželka určitě nerozuměla. Je tak jiná! A jak vychází s Jolankou! To bude jednou máma!

„Jolanko, otoč se taky! Jako Lucka. Je to jen legrace.“

Ten blbec s foťákem mě zajímá taky.

Hotelový komplex na ostrově. První společná dovolená. Konec ilegality. Čtyřiceti pětiletý pán s nepevným tělem a peněženkou. Dvaceti tříletá kráska a dítě. Jeho dítě. Na věku nezáleží, pro děti je to vždycky na hovno.

Slečna Lucie je zábavná. Špulí rty, protahuje se, všemu se směje, nechává si od pána mazat záda. Polibkem poděkuje a vyzývavě mu rukou stiskne půlku. Mezi plážovými lehátky a demonstrací lásky se pohybuje sebejistě. Sklenička sektu přidává na romantice. Nepřestává promlouvat. Myslí si, že jsou tam jediní Češi. Neví, že já, česká žena-manželka, z nich nemůžu spustit oči. Neví, že tyhle detaily ze života sbírám. Bavím se. Trpím. Je mi z toho smutno. Jsem naštvaná na plážové prodavače všeho možného. Vyrušují mě. Zdržují mě. Snižují hladinu soustředěnosti. Nepředstírám, že čtu a nechodím do moře. Nesmí mi nic utéct. Šroubuji pomyslný zoom. Lucka perlí. K rozvodu připravený a šťastný muž ty její perly hladově hltá.

To je takhle jednoduché? Nechce se mi věřit, že se dáme vyměnit za libový bůček. Můj muž to dneska odskáče za všechny.

Hltala i Jolanka. Zmrzlinu, limonádu, koktejl a taky slanou vodu při hrátkách s Luckou. Do konce týdne měla průjem, zvýšenou teplotu a bolelo ji bříško. Byla mrzutá a chtěla být jen na pokoji a jen s tatínkem. Představení skončilo. Naposledy jsem zaslechla češtinu třetí den u snídaně. „…ten tvůj rozmazlený fracek…“ .

Pak už nikdo nemluvil. S nikým.

K loňským narozeninám jsem dostala pražské kolo. Místo držáku na láhev je baterie. Je to jednodušší, ale šlapat musím. Úděl kola. Ještě mám kolo jizerskohorské, ale tamní kopce, bez podpory, nedávám. Tam jsem polovodič. Někdy vodím i z kopce.

Těšila jsem se na výlety o jalových víkendech. Těšila jsem se na stezky kolem Vltavy. Jenže. Manžel si pořídil takové to kolo, co je podobné žiletce. Stejně tak i váží a nesmím se ho dotýkat. Koupil si k tomu barevně sladěné obleky. Elastické, pěkně na tělíčko. Asi kvůli aerodynamice? Zipem se spoutá do tvaru tic tacu a nastaví aplikaci, která mu hlásí každé otočení pedálu.

Se svým strojkem žiletce konkurovat nemohu. Zdržuju ho a v teplácích se k němu nehodím. Přesto mě občas s sebou vezme. Stejná trasa. Pokaždé. Okruh, aby bylo splněno. Z kopce machruje a do kopce jsem dobrá. Nejlepší! Schovává se za mnou. Je v pytli. Jedu na růžový trikot. Asi si ho vysloužím k příštím narozeninám. Jsem v pytli. Obtažené snesu jen stahovací kalhotky. Já jsem mu darovala zvonek se Supermanem. Řekl, že jsem se zbláznila, že je těžší, než celé kolo. O dárcích hodně přemýšlíme.

Musí překonat sám sebe. A svůj chytrácký telefon. „Jsi o minutu dřív doma, jsi dobrý!“ Nechá se nahlas pochválit od hlásiče z kapsy, prohlídne se ve vstupních dveřích a naposledy zatáhne břicho. Je spokojený.

Na poslední vyjížďce jsem žádala o dřívější obrat k domu. Zneužil můj neorientační smysl. Myslela jsem, že všechny prasečáky po cestě už poznám? Čekal nás náročný večer. Přesto zajel do cíle. Do Brandýsa. Překvapivě. Jemu se to výletuje! Přijede domů, skočí do sprchy a dá si pivo. Jenže já musím vyblednout, umýt si vlasy, tváře zase nabarvit a nalakovat nehty. I na nohou! V tom je rozdíl mezi námi a ne ten, že nepoznám sever od jihu.

Auto na Bubble Tea. Nevymyslela jsem alternativní pohon, ale říkám tak autu pro dceru.

Velmi krátce, v řádu hodin, po získání řidičského průkazu, se začala dožadovat autonového práva.

„Tak sem si myslela, že když táta dělá v autopůjčovně, budu mít auto?“ Moje odpověď, že každý horník také nemá svůj důl, ji neuspokojila. Nasadila akutní výraz a čekala omluvu.

Manžel by ji hrozně rád vyhověl a odprosil, ale z nějakých historických zásad na výchovu, se mě zeptal na názor. Můj zápor nikoho nepřekvapil. Chtěla jsem, aby zažila trochu bídy, hladu a městské hromadné dopravy.

Kolem tohoto tématu vždycky vyprávím, že jsme doma místo šťávy pili vodu s octem. Máslo jsme mívali jen krátce po výplatě a uhlí si půjčovali od sousedů. Nebylo to v rámci výchovy, ale protože jsme neměli prachy. Výsledkem mého dětského strádání je kontinuální přísun másla do lednice a plný foch sirupu ve skříni. Uhlí nepotřebujeme.

Je tedy docela možné, že když dceři nedopřeji auto, pořídí si v budoucnu autosalon. Nebo autopůjčovnu?

Roztočené kolo intrik, polopravd a formování mého pohledu, nelze zastavit. Špitají si.

Proč musí řídit auto někdo, koho jsem porodila? Řvu. Nemám další děti v rukávu.

Proti jejich: „proč ne?“ nasazuji: „kam s ním?“. Do školy v centru. Nesmysl. Na party. Blbost. Nebo snad na tréning, když netrénuje?

Bubble Tea! Konečně jsme přišli na využití! Argument hodný dospělosti. Nablízku máme jen fejkové provozovny a ona dost často potřebuje ten pravý.

„Hledejte potěšení v dětech, dopřejte dětem, aby se mohly potěšit s vámi, a bez odkladů užívejte každou radost.“ Seneca

Matka s dcerou je specifický druh vztahu. Mám jeden zkušební vzorek. Přesto doufám, že je to všude stejné.

Pořád to je. Tmavomodrý svět. Opravují nám terasu. Třetí týden nevidíme ven, jsme pod plachtou. Třetí týden pobíhají za okny muži s přízvukem. Každé ráno nás probouzí sbíječka. I v neděli. Je neděle. Mám pro ty muže poslání. Posílám je do prdele.

Hotovo! V pondělí je světlo ve dne. Musím vygruntovat celý byt. Příšeří bylo milosrdné, ale už se nelíbilo ani kytkám. A to je nerozmazluju.

Dceři se v šeru líbí. Celoročně. Nejedná se o černé období (to si odbyla kabátem, nehty a nátěrem skříně ve svém pokoji), jen nemá potřebu uklízet. Vůbec. Nevidí špínu, necítí smrad. Vydržím plesové šaty zapletené s tepláky. Kousnu hřeben plný vlasů na stole, ale koupelnu jako v kempu na Berounce nesnesu. Uklidila jsem i její pokoj. „Zaplatila“ mi novým deníkem. Máme stejný, jen obsah se rozchází. Ona v něm popisuje první sex. Já poslední.

V polovině týdne jsem ji vyzvedla ze školy v přírodě, abych ji přesunula na gymnastické závody. Musela jsem ji vyrvat z lůna spolužáků. Trestala mě. Nemluvila, jen vztekle ťukala do telefonu. Zřejmě SOS. Ještě neví, že nemůže mít všechno.

Umístila se v druhé půlce startovní listiny. Zdála se mi nešťastná. Vyburcovala jsem mateřské pudy a objala ji.

„Nic si z toho nedělej, šla jsi dobře, příště to bude lepší.“

„Mami, ty to neřeš.“

Prý že jsou děti požehnání.

Každý na něco čeká. Já, až mi uschnou nehty. Čekám doma. Manžel je v hospodě s kamarády z mateřské školy. Scházejí se dlouho. Vypráví si dokola stejné historky, ke kterým přidávají další a divočejší zápletky. Věří jim a podporují se v jejich nabobtnávání. Navzájem se ujišťují o atraktivnosti, zábavnosti a hustotě vlasů.

Závidím jim. Dovedu si představit setkání s Kudláčkovou, Černou nebo Průchovou. Pomluvou, Přetvářkou a Závistí. Nemám chuť se vidět s lidmi z dětství. Možná za to může dětství, ne lidi. Některé kluky bych ale potkat chtěla. Jenže ti zase nejsou zvědaví na mě. Mají své kluky. Kluky, s kterými chodí do hospody. Kluky, co umí kamarádit a bezpodmínečně si pomáhat.

Nedávno pomohl mému muži jiný muž. Neviděli se snad deset let. Manžel se vůbec neostýchal vytočit jeho číslo. Volání bylo oboustranně radostné a pomoc automatická. Našeptávala jsem, že je třeba koupit alespoň lahev. Nechápal.

„Takhle to přeci nefunguje. On ví, že až bude potřebovat, zachovám se stejně.“

Ví to i ženy? Jsme skeptické, domýšlivé a v duchu se ptáme proč. Konec schovávání za množné číslo. Deset dvacet Vendula. Proč si vzpomněla zrovna na mě? Celou dobu ani esemeska a najednou takový zájem. Vymýšlím, jak se šikovně vyhnout. Jak zachovat kozu celou. Jak si nevysloužit oslovení „krávo“ a jak z toho náhlého vzplanutí vyjít se štítem.

Nemluvím o opravdových kamarádkách. Fakt to holky není o vás!

Už pár let tvrdím, že naše manželství funguje na bázi přátelství. Může kamarádit holka s klukem? Dřív nebo později se spolu vyspí. A to je dobrá zpráva.