Už jsem se chlubila na fb, všude možně po okolí a pak jsem si vzpomněla, že tady to ještě nevědí.

Mám asi týden novou knížku (Prodloužená jízda), tři týdny bydlíme s novou kočkou (Miluška) a kamarádce se dnes narodila holčička (Rózička).

Moc gratuluji a jsem za to šťastná! Z knížky mám taky radost, ale protože nemohl být křest, radost profrčela příbytkem bez přípitku, červenání a tetelení se z hodinového zájmu o mou osobu. Kniha bez křtu je jako svatba bez ženicha. Nebo jako večer bez vína.

Zato kočička! Frčí i bez polévání sektem. Její příchod byl tak intenzivní, že bych ho přirovnala k situaci, v jaké jsem se nacházela, když jsem se vrátila z porodnice. (Dcera se za to srovnání nezlobí.) Šeptali jsme, přikrývali, hladili, vykrmovali, kontrolovali vyměšování, sledovali teplotu v bytě a podle toho větrali. Když kýchla, rozbrečelo mě to. Pár dní jsem nevycházela na ulici, v koupelně si čistila jen zuby, žádné česání, žádné krémíčky, nula líčení. Když není hlídání, nenaděláš nic…

Oba „vetřelce“ jsem si velmi rychle zamilovala a jsem ráda, že je mám. Dcera už se dávno zabaví sama, ale kočce občas musím házet papírové kuličky, tahat za sebou bábrlata a plazit se pod komodu, když jí tam něco z toho zajede. Televizi jí příliš nepouštím, ale nedávno ji zaujala Zázračná planeta na dvojce. Pobíhání zvěře se jí líbilo, vydržela se soustředěně dívat snad čtvrt hodiny, ale když jezevec ulovil malého psouna prériového, zakryla jsem jí raději oči. Měli upozornit diváky, že je tam násilí! Snad jí to nijak nepoznamená.

Něco mi říká, že o Milušce, neslyšíte naposledy .

Ráno mě probudilo řvoucí dítě. Cizí.

„Já tam nechci, já tam nejdu, já tam nechci…“.

Scéna z dvou jednoduchých vět trvala nejméně dvacet minut. Co to znamená? Že bydlíme blízko mateřské školky, že je nový školní rok a že se někomu nechce začínat. Stejně jako mně.

Prvního září (nebo třetího) je mezník, který mě má přimět k pravidelnému psaní. Sliby chyby. Stále se mi nechce, stále vzývám ducha prázdnin. Vypadá to, že až do Vánoc. To je totiž můj druhý mezník vnitřních přísah.

Prázdninový režim s oblibou přenáším téměř do všech činností, i když prázdniny už dávno „neslavím“. Nemám žáky. Měla jsem a už nemám. Nechodím na koupaliště, nemusím do ZOO, nezajišťuju tábor ani prarodiče. Mně straší dítě doma do půlky října! Ale ani pak nelze mluvit o pravidelné školní docházce.

Přesto chci po těch dvou měsících v roce víc. Víc výletů, víc grilování, víc lidí, víc vína, víc venku…, zkrátka praktikuju lehkovážnější přístup k práci a přeju si ať to trvá věčně.

Chlapče, tak tobě se to povedlo! Ukončit mi prázdniny. Vyprovokovat mě k činnosti. Převlíkat postele do podzimního, vydrhnout podlahu, vyhodit tři suché levandule a psát. Doufám, že jsi spokojený a svým řevem tak vyčerpaný, že mi dáš zítra spánek alespoň do půl osmé. Déle nežádám, protože v osm zapíná soused odnaproti rozbrušovačku. Už třetím rokem.

Karneval pomalu končí… Kdy se odmaskujeme úplně je však ve hvězdách koronavirového nebe.

Ještě pořád se mi nechce nikam chodit s ultimáty. Ještě mě nebaví se zdobit, ale hlavně se mi nechtějí lepit odstáté uši od gumičky roušky. Jako malé mi je máma dva roky lepila leukoplastí k hlavě a teď jsem v tom za tři měsíce zpátky. Pro jednu stárnoucí ženu je těch úskalí víc než dost. Bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu. Tašky teď nosím vzhůru v daleko větší frekvenci. Chráním sebe, tebe a celý náš dům.  Stoupám s hadrem přes obličej a zátěží už pár týdnů. Funím, hudrám a vůbec to neskrývám. Dřív jsem vyskotačila domem, a teprve když jsem zabouchla dveře bytu, jsem proklela nákup, schody i svojí chabou výdrž.

Nepíšu to poprvé, ale většina životních situací mi připomíná hrátky na letním táboře. (Jezdila jsem tam bezmála dvacet let. Bez těchto let, lét, zážitků a hlavně lidí by byl můj život velmi ochuzený. Fakt.) Často jsme v rámci bláznivých večírků sehrávali bláznivé scénky. Téma bylo dané, rozsah bohužel ne. Bavili jsme se královsky, ale většina „vystoupení“ končila trapně, rozplizle, bez pointy. V tom vidím určitou podobnost s koncem karanténních opatření. Hltali nás, poslouchali, tleskali, ale jak to ukončit? Nejde z toho ještě něco vytěžit? Chceme vyhrát! Přeci teď neřekneme, že už víc neumíme. Měli by nám být vděční.

Proč to už nenechají na mně? Ruce si mýt umím a s nudlí mezi lidi nepůjdu. Zatím epidemiologové určují s kým se smím potkat, politikům se nechtějí otvírat hranice a všichni dohromady nařizují kolik stupňů má být v sauně. Kdo jde v tuhle dobu do veřejné sauny, je si vědom všech rizik. Sauna, bazén, koncert, noční klub nebo dovolená je na vlastní nebezpečí vždycky. Byli jste někdy třeba v kempu na Vltavě?

Pointa bývá problém i v mém psaní.