Začínají prázdniny. Za chvíli budou Vánoce. Letící čas je moje oblíbené téma. Naštěstí už brzy budu letící já a zapomenu na chvíli stárnout. Děsí mě oblečení, které neunosím, boty, které neprochodím, svíčky, které nevysvítím, možnosti, co nevyužiju…

Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Napsal dceři profesor matematiky do slovního hodnocení. Odhozením lejstra na stůl ukončila rok a nadšeně hrne dopředu následující dva měsíce. Chtěla bych to taky, ale není to nakažlivé. Těší se na všechno, co podnikne bez nás. Těší se na nevstávání, festivaly a čtení. Už čte knížky bez obrázků! Nebyla jsem jiná, jen jsem neměla za co hrnout. Prázdniny s omezením. Pionýrský tábor za stan a stravu. Plameny a cesty.

Lehce před revoluci (zním tak stařecky, musím poznamenat, že myslím tu sametovou) jsem měla možnost odjet do Itálie. Tábor už jsem ale nevyměnila. Změny dostál přítel. O rok později, s novým pánem i režimem, jsem odjela do Bibione. Nahrnuto bylo na zájezd autobusem do paneláku. Do třípokojového bytu na nás zbyly čtyři ženy. Nejmladší bylo šedesát devět let. S přesvědčením, že láska hory přenáší, jsme zabrali ložnici. Ženy plakaly. V uzavřených pokojích musí být ony! Na tohle přeci celý život pracovaly. Plakala jsem. Spali jsme v kuchyni na rozkládacím gauči pod stálým dohledem drahých tet. Hlídaly nám příchody, vypitý alkohol a káraly, že sprchování v deset večer je budí. Už tak špatně spí. A na náš vkus i kurva málo. Každé ráno v sedm snídaly půl metru od naší postele. Hlasitě diskutovaly nad meltou. O zavařeninách, o vnoučatech a o tom, jaká je dnešní mládež. Dělali jsme, že spíme, dokud dámy, namazané Nubianem, neodešly zabrat lehátka v první řadě.

Ze zájezdu jsme si přivezli dvě sklenice naložených hub a adresu té nejstarší, abychom jim poslali společné fotografie z výletu do Benátek.

Šťastné, veselé a kdekoliv!

Dneska to mám. Je deset hodin dopoledne. Ještě jsem v noční košili. Zapínám telefon a čekám zprávy plné smajlíků, palců nahoru a Mirkových růžiček.

Neumím psát a dělat zvuky. Holky prý nezvládnou napodobit samopal ani formuli. Podle toho se asi poznají. Cink cink (SMS). Chalupa. Hlásí odpojení od sítě. A pak zase připojení. Jinak nikdo. Stejně raději oslavuji, psaním emotikonů, narozeniny někoho jiného.

Kdy se to stalo? Rok zlomu. Z těšení vytěsňování. Z predátora parazit. Z jasna do neznáma. Z duhy neduhy. Já chci zpátky nemoci co znám! Ne žádné další. Tlak, klouby a rock´n´roll. Tady bych spíš použila český překlad houpání a válcování, ale je dobré, že se ještě neuchyluji k dechovce. Já chci stárnout, ale pomaleji. V tramvaji si moje břicho dávno nepletou s těhotenským. Nechávají mě stát proto, že jsem tlustá, hrabu se v iPhonu a nemám hůl. Pro muže začínám být celkově neviditelná. Smutný smajlík. Ale já taky koukám jen po mladých.

Cink. Hned jsem po tom skočila, proto jen jedno zvukové znamení. „Večeře? Smajlík.“ Konečně začínám myslet na něco jiného. Šaty nebo džíny? Maso nebo těstoviny? Umýt hlavu nebo použít suchý šampón? Červené nebo bílé? Na to jediné znám recept. Chuť na červené víno si dělám tak, že se den před tím opiju bílým. Snad mi obsluha nebude zpívat Happy Birthday. Zakazuji si myslet na to, co se může stát. Zakazuji zpívání a sobě mračení. Mračení navždy a se zpěvem se uvidí. Těším se na jídlo a každý další den. Hlavně na ten další, protože léto je jeden velký večírek.

Pokaždé to nevyjde. Medaile nejsou. Nevadí. Užila jsem si cestu. Nemyslím autobusem. Vtip. Slíbila jsem, že nebudu hodnotit. Můj názor na hokej nikoho nezajímá. A na svět už vůbec ne. To je správně! Ale vsadím Bobkův dres, že to, jaký má svět úmysl se mnou, by mohlo občas a někoho pobavit.

Já chci do stroje. Vložit a zamíchat. Třeba vyleze někdo jiný. Nebo alespoň návod k použití. Zatím jsem kredenc na potíže. To není moc abstraktní… Vypadám jako kredenc. Už se tam nic nevejde. Ale když si kupuju další boty, říkám si totéž.

Svět to se mnou řeší tak, že malé neštěstí přemění na větší, blbou myšlenku za ještě blbější a plátek celozrnného chleba na kilo sádla. A taky poslední dobou rychleji otáčí stránky v kalendáři. Syčák.

Minulou noc se mi o prázdném šuplíku dokonce zdálo. Ráno jsem s hrůzou zjistila, že se pro svoji plnost nedá zavřít. Co mi ten sen naznačuje? Úklid? Psycholog? Fyzická aktivita mi ke štěstí nepomáhá a s ordinací ještě počkám. Spíš se pořád snažím přijít na kloub tomu, jak se dělá radování se z maličkostí. Je návštěva u lékaře radost? Je radost masařka na okně v zimním období? A v létě? Nebo snad převlékání postelí vyplavuje hormon štěstí? Musím na to kápnout. Musím tomu jít naproti. Překonávat překážky. Zvládat zkoušky a polykat hořké pilulky.

Před garáží souseda, v těsné zámkové dlažbě, vykvetla pomněnka. Je zahradník. Před mojí garáží je exkrement.

Mám na pilno. V Praze vrcholí mistrovství světa v ledním hokeji. I v Ostravě vrcholí. Nikdy jsem nebyla v Ostravě. Pražské dějiště mám v dochozí vzdálenosti, tak docházím. Zatím jedna výhra, jedna prohra. Spoluobčané do toho! Nepouštím se do rozborů, jak zapracovat na defenzivě a nevynáším soudy, proč jsou nebo nejsou přeházené útoky. Kdo by mě poslouchal? I když si jako žena připadám, jen když tlačím vozík s nákupem. Tohle není pro holky. A to poznám, když je zakázané uvolnění! Co ale diskutovat můžu, jsou fandící techniky. Úplně nejblbější je mexická vlna. Umím se buď dívat na hru nebo hlídat, kde zrovna zdvižená těla jsou, jestli to nějaký VIP sektor nesabotuje a jestli už nemám začít třepotat rukama. Nic mezi tím.

Před měsícem jsem se naučila pít pivo. Tvrdě jsem na sebe nastoupila a zapracovala na lásce k hořkosti. Víno se totiž nedá, na většině takových akcí, pít. Těšila jsem se na kelímek, protože v hale je u každého sedadla na něj držák. Vždycky jsem tam chtěla mít pivo. Sedadla jsou úzká. Góóól! Vylila jsem pivo sobě i sousedovi. Pokaždé se mi zadek těžko dostával ven a zase zpátky. Přála jsem si hubené vítězství. A nové pivo. Druhá třetina a další divné choreo. „Kdo neskáče není Čech.“ A kdo tak asi jsem? Mám na dresu Jágra a pivo. Nemám pivo. Už to nedělejte! Copak houpání podlahy vadí jenom mně? Nechci mít na sobě někde v propadlišti tisíc klobouků, šál a Voráčků. Stačil by pán za mnou. Toho bych snesla. Hokej sbližuje. Tulíme se ve frontě na vstup i při odchodu, tiskneme se v autobuse. Jsme jako jeden team. Jako jeden muž. Jsem žena. Baví mě hokej a díky své píli jsem poznala, jak s pivem chutná i koncert AC/DC. I to bylo o dotycích cizích těl. S pivem se to lépe táhne.

Hoši, chci být s vámi v těsném kontaktu až do finále.

Jsem zamilovaná. Až po svoje uši. Ještě jedno klišé a smažu to. Slunce v duši. Nám, zamilovaným, se to stává. Vršíme klišátka a používáme zdrobněliny.

Usmívám se kudy jdu. Tetelím se, když vidím mláďata. Chci chránit celý svět. Nebo alespoň strom. Láskou to lze. Voním se, holím se a drbu paty každý den. Tančím i s plnou nákupní taškou. V trafice nahlas zdravím a už zase hubnu! Netrápím se v posilovně, ale tak přirozeně. Chodím kudy chodím. Schody beru svižně a dvakrát. Rytmus mi udávají říkačky. Hop hej cibuláři. Paňdžáb ztratil čepičku měla barvu barvičku… Chtěla bych do Indie. Meditovat, jíst a pak zase hubnout. Koloběh života. Kolo, běh a chůze. Mantra mého těla. Založila jsem dvě sbírky. Všichni něco sbírají. Baví mě sbírat. Jsem šťastná. Mám dvacet šest voňavých stromečků do auta. Na druhou sbírku můžete přispět DMS ve tvaru KABELKA. Jsem teď i daleko vtipnější. Bože, ať to nikdy neskončí! Promlouvám s každým tulipánem a manželovi přeji šťastnou cestu. Kontroluji, jestli má všechno, aby se nemusel vracet. Přihlásím se na kurz keramiky, koupím si svíčku s vůní ylang – ylang, nechám si umýt okna bio ironem, znovu přečtu Siddhárthu a celá budu esoterická, abych zapomněla na realitu.

… právě proběhla zkouška sebelásky.