Tento článek obsahuje product  placement.

Český jazyk pořádně neumím, ale dost často se do něj pletu. Vysvětluju si významy slov. Po svém. Odlišně. Objektivně.

Třeba slovo vytrvalost je pro mě složenina z citoslovce tradá a latinského slůvka vale. Plus předložka. Důvod, proč ho vnímám tímto směrem, je mé dlouhodobé manželství.

Kvůli mně ne. Já se stále chovám ve smyslu běžců, jogurtů, hodnot a deště. Jsem plná dopingu, konzervantů, myšlenek a zvedám hladinu. Ve vaně.

To na mého muže se hodí tradá i vale. Jak může, je pryč. Podněty přibývají. Neustále peru zpocená golfová trika, cyklistické dresy, motorkářské úbory plné much a další obleky načichlé hospodou. Koš na špinavé prádlo je kalendář mého muže. A to nepočítám odchody dramatické!

Včera jsem si musela, kvůli prodloužení trvanlivosti, „zobnout bobuli“. Přidat si životabudící éčko – letní limitovaná edice parfému od Escady. Bon Pari dospělosti.

Jsem vytrvalá i trvanlivá. Jsem držák. Jsem obětavá. Jsem tolerantní. Jsem samostatná. Dělám si radost, otvírám si víno, chodím sama na procházky, peru, měním žárovky, stěhuji túje na terase.

Měním význam slova samostatná. Jsem sama a jsem statná. Unesu i karton piv do čtvrtého patra.

Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra. Kdyby šlo takhle jednoduše měnit všechno….

Když jsem poprvé slyšela slovo prokrastinace, myslela jsem, že řeč je o akci fan klubu šáši Krustyho z amerického seriálu The Simpsons. Po přečtení pojmu jsem pochopila, že to mám. Ať přečtu jakoukoliv diagnózu, ztotožním se. To je ale o jiném cizím slově. Napříště.

Jsem zpátky, byla jsem mezi odstavci umýt vanu. Bojím se, že se do koupelny vrátím. Nejvíc se náš domov blýskal ve zkouškovém období. Fíkus benjamín měl vydrhnuté a vyleštěné listy na zeleno-zelenou barvu nejméně dvakrát v týdnu. Propadla jsem z angličtiny.

Už čtrnáct dní se objednávám k praktickému lékaři na praktickou prohlídku. Přehlížím drobky pod stolem, dokud tohle nedopíšu. A pak se taky objednám. Když bude moc hodin, zkusím to zítra. Hned ráno. To bude lepší. Nejlepší!

Psaní a jiné bohémsky zaměřené činnosti jsou nejspolehlivější líhní pro odkládací praktiky. Já tomu mechanismu říkám tvůrčí krize. Nejde mi psát, tak čtu. Přitom mám zápisník plný poznámek, názvů a postřehů. Vždy, když je zapisuji, tvrdím si – to půjde samo. A nejde. Ani samo ani se mnou. Včera v noci mě zase probudil nápad (viz název). Potmě jsem ho zapsala a těšila se na ráno, jak geniálně originální myšlenku vytěžím.

Ještě počkám. Odložím na neurčito. Z úcty ke čtenářům Vendula

Svého cíle jsem si už od startu vědoma. Být matkou. Být manželkou. To asi není cílevědomé…? Doma se všichni tváří, že už mě nepotřebují. Jelikož nenajdou ani myčku nádobí, svou důležitost nevzdávám. Při rozměrech mého oblíbeného spotřebiče se bojím, že jednou přehlédnou i mě. Končím s hubnutím. Stejně mi to nejde. Navíc mám neustálou potřebu obhajovat se před hubenými a chuť vytahovat se na tlusté. Hubnutí mě deformuje. Kdy už mě bude hubnutí hubnout? Proč zamilovanost k jídlu také neskončí po dvou letech?

Nejvíc nepotřebná připadám dceři. Je jí osmnáct a je dospělá. Jen když potřebuje objímat a sdílet, bývám znovu mámou. To se neodmítá. Dobře snášena jsem také při vaření, při odvozu na místa určení a při nákupech. Ale jen někdy. Musí být naladěná na mojí frekvenci. Většinou vysílám OVM (otázky Venduly matky). Konečně jsem zjistila, proč chce chodit po mé pravé straně. V levém uchu má sluchátko. Nastálo. Jen přidává a ubírá hlasitost.

Nikdy mi nevadilo rozdělení na ženské a mužské role. Jen jsem si nemyslela, že budu tak poctivě praktikovat. Jsem ortodoxní. Naštěstí i můj muž je tohoto vyznání. Odjel s kluky na víkend lyžovat. Zapomněl si bundu. Čí tohle byl part?

Když mi nezmrzne a dcera občas ztlumí muziku, dám to!

„Chceš to?“ a já řekla, že jo.

Můj přítel mi koupil chameleona.

Svátek všech zamilovaných je pro nás tabu, tak jsem vymyslela svátek všech. Škoda jen, že Věnceslav nemá tak pěknou legendu. Obávám se, že nemá žádnou. Pomalu tvořím zvyklosti k tomuto datu. Základní pravidlo je, že dárek si každý zvolí sám. Růžový medvídek s I love trikem, mě neláká. Ani přítel si o něj neřekl. Dnes večer budu dělat striptýz. Z minulého ročníku mám prstýnek a můj protějšek jizvu. Chtěl masáž lávovými kameny a já nejsem lazebníků král.

Další zásadou je nevařit, nezdobit byt, nepít perlivé víno s jahodami a kytky nosit kdykoli jindy. Zkrátka nedělat žádná romantická gesta. Jde to tedy úplně proti zásadám mého oblíbeného bonmotu (nemá na tohle slovo někdo copyright?), že „gesto je mnohem víc, než drahý dárek“, ale z jednoho dne se nestřílí. To mi charakter nezkazí, když jednou, dvakrát až pětkrát do roka dostanu voňavku. Ano, svátek všech může být na Šárku, Jiřího i Jarmila. Až zase něco vymyslím, dám určitě vědět.

Mám odhalený krček a zavázaný krk. Vzpoura uvnitř dutiny. Je tam místa dost. Neměla bych luštit křížovky nebo kouřit trávu?

Už přibližně rok si píšu seznam věcí, které bych měla a chtěla udělat. Píšu úplně všechno. Od čistírny po čistírnu. Od předání po vyzvednutí. Papír, kalendář a telefon. Systém kontrol. Trojboj. Zmuchlat splněný list. To je moje motivace. To je moje morálka i svědomí. Nikdy jsem si nemyslela, jaký příliv štěstí u mě vyvolá fajfka na řádku – jít cvičit. Úplně jiná kategorie radosti a pocit z dobře odškrtnuté položky je gynekolog nebo kadeřník. Minulý týden jsem tyhle dva měla napsané na stejný den. Smíšené zboží. Tlouklo se to ve mně. Už to nikdy neudělám. Červeně pak značím ohrožené druhy. Mezi ně patří žehlení a vymítání zápachu z ucpaného odpadu. Takový škrtanec většinou končí menší oslavou.

Pracuji doma a mám dospělou dceru. Každý den lituji matky malých dětí a v pondělí ráno všechny zaměstnance, že musí vstávat a fungovat. Pondělí mám nejraději… Ale i já musím fungovat. I v pondělí. Potřebuji disciplínu. Musím si čistit si zuby (měkkým kartáčkem!), česat se a pracovat.

Nepodceňujte ženy domácí.