Děkuje se Ježíškovi a čtenářům. V blýskavém vánočním papíru posílám své memento. Já vím, že byste radši prstýnek nebo playstation, ale já už letos nakupovat nejdu.

Přeji Vám úplně zdravý a úplně nový rok. Vendula

Osuška

Je mi malý i velký ručník. To je poznatek z letošní dovolené. Mám nadváhu. Regulérní nadváhu. Doufám, že se za to nebude platit v letadle. Jako za kufry. Kvůli vyváženosti vedle mě posadí hubeňoura. Mohli by vybrat mladou a krásnou slečnu. Stačí mladou. Už tak mám dost. Letadla jsou dobrá odtučňovací propaganda. Úzké uličky, hnusné nebo žádné jídlo a u nízkorozpočtových společností i menší sedadla. Jako na řetízkovém kolotoči. Pokaždé na mě zbyde prostřední. Je nejužší. Manžel chce sedět u okýnka. Asi aby umíral šťastný tím pohledem ven, kdybychom náhodou spadli. Možná hlídá motory? Pneumatiky kontroluje na zemi. Když už se bok po boku vsunu na sedadlo, bojím se dát i buráky. Tloustnu, i když na ně myslím. Z nevhodného zadku jsem špatná, ale definitivně mě dorazí, když si bezpečnostní pás musím povolit o půl metru. Proboha, kdo tady seděl? Barbie? Zapínám pás a rozepínám pásek. Tu by asi k okýnku pustil. Zabíjím manžela pohledem a ještě před startem se plně soustředím na výstupní manévr.

Před letošním létem a letošními lety jsem podstoupila hubnoucí procedury. Rozžehlení zbytečných kil, zrušení špeků rázovou vlnou, nakoupila jsem krémy, pilulky a permanentky do fit centra.

Je na čase přestat žrát.

Už měsíc se snažím. Nejím přílohy, sladké a pečivo. Prožívám pocity, jako bych dobrovolně odmítala mladé milence, vzorky parfému zdarma nebo pomoc dcery při vyklizení nádobí z myčky. Je mi smutno. Co je to za život bez chleba, ledových kaštanů a špaget? Krom lednice měním i šatník. Bavlněná trička střídají babí, schovávací modely. Věk na to mám, kila na to mám, ale chodit se v tom nedá. Nikam nechodím. Kulminuju a čekám, až splasknu do prostředních sedaček, svých oblíbených kalhot a ručníků.

Do Vánoc zbývají dva blistry léků. Můj adventní kalendář. Už se na ně smím těšit. Mám vyřízené doktory. Gynekologie, kardiologie, stomatologie, mamografie. Odběry, výtěry, kontroly. A kadeřník. Atmosféra může propukat.

Můj život po čtyřicítce je jedna velká vleklá nemoc. Každý den něco nového. Každý den bolístka. Sotva se vylížu z chřipky, chytnou mě záda. Asi z toho poctivého vylízávání se. Jen co se rozhýbu, mám záděru. Celou noc mi v prstu cuká a tepe. Nespím a ráno vstávám s bolavou hlavou. Další den se mi udělá opar a začne píchat v kyčli. Škrábe mě opět v krku. Znovu ležím. Tentokrát jsou citlivá bedra. A jak jsem ulevovala zádům, přetížila jsem tu kyčel. (Od čeho je slovo kurýrovat? Zdravotní posel dobrých zpráv mě navštěvuje málokdy. Podobně se taky rusky říká lázním. Že zrovna já se do toho pouštím…?)

Stěhuji lékárničku do většího šuplíku. Z garsonky do dva plus jedna. Nepotřebuji tolik laků na nehty. Vzdávám se očních stínů.

Existují aktivity, kdy překonávám všechny svoje handicapy. Chvíle, kdy jsem ochotná zapomenout na léčebné postupy. Hospoda, hokej a holky. Hospodou myslím hospody, hokejem myslím Spartu Praha a holkami myslím kamarádky. Mám ráda setkání s nimi. Vždy jde o jediné – vyřešit všechny starosti světa. Od sexuálních praktik k cuketovému koláči. Jako na posledním dýchánku. Ženská trojka. Čtyřikrát nula sedm litru bílého vína. Krabička cigaret. Veselá statistika. Moudra nebrala konce.

Druhý den jsem se probudila brzy. Další zrada široko rozkročeného věku. Po víně špatně a málo spím. Ustát to a být nohama na zemi. Alespoň v tupém úhlu. Těžká práce. Při takovém úsilí se pak lehko pod peřinu vloudí kocovina. Nevím proč, ale pokaždé mám chuť těm játrům ještě nandat. Makají celou noc, to je to, co mě budí. Přídavku se brání. Jako já ve školní jídelně. Nášup. Výprask. Trest. Zkouška. Manžel v Davosu a dcera taky v prdeli. Nikdo mě nezastaví. Nikdo nepodá silný hovězí vývar. Jedu snídat do fast foodu. Uspokojilo mě to. Smažené, mastné kuře. Bez výčitek. Beze zbytku. Beru si prášek na těžký žaludek, proti pálení žáhy a ten růžový na hlavu taky. Jsem zpátky ve svých kolejích. Mají tvar ležaté osmičky.

(To není můj příspěvek k akci Movember , ale všem chlapíkům držím palce. Ať vaše kníry agitují a léčí!)

Najdi pět rozdílů… Rýha na čele… Mám další! Nafukovací kruh pod svetrem. Né, to je na obou obrázcích stejné… Nalakované nehty. Tady chybí vlasy… Jiné boty. Sakra, kde je ten pátý…?

Hledej a nalezneš. Pro oči nevidím. Malá holka a na druhé fotce místo holky žena. Dcera. Mezi fotografiemi z hor je pět let. Mě přibývají vrásky, manželovi ubývají vlasy. Škoda, že to není naopak. Připouštím nicotnost kosmetických rozdílů.

Proměna vlastního dítěte je k neuvěření. Z kukly motýl. Z motýla krásný motýl v kukle. Prsa, boky, černé oční linky. Osobnost. Osoba. Lidská bytost. Postava. Individualita. Detail, který není na fotografii vidět. Masivní detail. Detailů král. Tohle všechno se stalo. Tohle všechno se s ní děje. Učím se mít parťáka. Zvykám si nemít péči. Rodičovské proměny jdou ztuha.

Umyla sis ruce? Co bylo ve škole? Žádné blbosti. Těchto kultovních vět se nehodlám vzdát, i když dopředu znám odpovědi. Jó. Nic. Jó.

Je dospělá, ale zároveň vyžaduje jistotu mateřské lásky. Bez zbytečných podmínek. Někdy nám to nejde. Občas kladu podmínky. Pokud na ně nepřistoupí ukrutně se naštvu. Pokud na ně přistoupí ukrutně se naštve. Nemluvíme spolu. Já mám dobrý důvod ji nelakovat nehty, nepřipravit svačinu a nepůjčit kabelku. Ona si na oplátku nakrájí sama zeleninu do krabičky, vezme si z mojí skříně, co chce a má dobrý důvod mi neporadit se skenováním smlouvy. Všechno ví nejlépe, odmítá proniknout do husitských válek, kritizuje mi oblečení, vaření, nečte moje psaní a neuklízí si boty.

Mám tě ráda Barborko! Všechno nejlepší k osmnáctinám!

Na dovolené jsme se střídali o postel a o výběr restaurace. Dcera vybrala podnik s dvěma Michelinskými  hvězdami.

„To dáme.“ Nediskutuje.

Paní na hotelových rezervacích byla z naší volby překvapená.

„Wow, tam jsem nikdy nebyla!“ Pokřižovala se a úlisným hlasem zavolala do restaurace.

Ten večer se snažím vypadat jako dáma. Manžel jako pán a dcera jako dcera dámy. K poznání jsme, protože na snažení musí stačit zapnout knoflíček u košile a kraťasy vyměnit za společenský spodek. Jsme na dovolené, máme oblečení vhodné k opakovanému použití. Nechápu naše tři nacpané kufry?

Vystoupili jsme z taxíku u Michiganského jezera. Restaurace s plnou zahrádkou, s výhledem na vodu a živou atmosférou. Tam jsme nešli. Naproti, bez jakéhokoli poutače, byly naše dveře. Až zblízka se dala přečíst malá, zlatá písmenka. Krok do neznáma. Tři kroky dolů. Rozpačité kroky do vysoké gastronomie. Designové prvky  interiéru jasně vymezují chování hostů. Tady není prostor pro improvizaci. Všechno má své místo. I my máme své místo. Důstojně jdeme za důstojnou uvaděčkou na židle. Splnila svůj úkol a šla na čekanou. Toho večera šla třikrát. Všechno má i svůj čas. Po přednášce přinesl „smuteční“ průvod první chod. Tadááá. Na dřevěné kouli přilepený chips z kraba. Okamžitě nám naskakuje televizní reklama na McDonald´s o kostce ve skluzu. Lahev vína a obrázek zoufalého páru ze spotu nás posunuje do stavu bez studu. Do stavu usmívat se. Vysmívat se pomazaným a pokapaným talířům. Smát se drobkům  jídla vyskládaných do pyramid, oblouků a jiných tvarů. Kulinářským vrcholem byl pařátek kura s jednou zamotanou špagetou do tvaru hnízda. Asi pro toho holoubka.

„Na rybičky jsem ještě nechcal“

Hlásí manžel přítomnost akvária na toaletě a po česku mávne k formaci číšníků.  Veselí jsme i při placení. Doufáme, že nás to nepřejde. Měli dost příležitostí poznat, že jsme cizinci. Snad nás jiný mrav omluvil. Nepamatujeme si jedinou chuť, nepamatujeme si žádnou vůni. Těšili jsme se na snídani a skvělou americkou přípravu anglické slaniny s míchanými vejci.

Jsem velká. Na nic si nehraju. Jen občas na hru s časem. Začíná tak, že si nalakuji nehty na černo, vezmu triko s lebkou, conversky a  loudím na manželovi, ať řekne, že vypadám mladě. Neodpovídá. Má plné ruce práce se svým omlazováním. Bere si oblečení s motorkářskou tématikou. Kšiltovku New York Yankees. A oba pak mikinu s velkým a hodně barevným nápisem. Jsme spolu dlouho. Každý vyznáváme jiné „hrací“ barvy, ale přesto se podobáme. Břicha v tričkách mají stejné profily.

Za naše nápisy můžou komunisti. V letech, kdy nám potisky náležely, nebyly k sehnání. Jako malí jsme si na prsa Pleas trik stříkali barvou na kůži Niky Lauda nebo Adidas.

Pokračování hry je na letním hudebním festivalu Kodiak. Herní plán je následující: pijeme pivo z kelímků, sedíme na uválené trávě, jíme grilované klobásy a posloucháme rockovou muziku. Kazí nám to jen plastové záchody. Ty, stejně jako popsané oblečení, nebyly. Nechci říct, že dřív bylo líp! Po třech pivech a dvou hodinách pohodového vlnění se mi hlásí křečové žíly, bolí mě hlava a manžel spí. Stejně staré mladé  mě litují. Mladé si myslí, že si za to můžu sama. Hvězdu večera neuvidím. Je čas teplých, jednobarevných pyžam. Na to se cítím. Jsme v domečku. Game over.