Počítač používám místo psacího stroje, facebook založený nemám a nejsem ani ničí přítel. Mluvím o sociálních sítích. Jinak se kamarádit umím! Musím. Vzhledem k té virtuální neschopnosti mám dobrého kamaráda, který má dobré kamarády. Ti to z mého stroje posílají přes kopírák na web. Nebo tak nějak. Děkuji!

Nepřestávám se dojímat. Nepřestáváte mě překvapovat. Nepřestanu děkovat. Čtou mě i v Holanech. Děkuji! Za oceán, do Počernic, Miškovic … Děkuji! Díky patří všem zaměstnavatelům, kteří shovívavě přehlížejí můj blog na monitorech služebních počítačů. To kvůli vám píšu tak krátké texty!

Děkuji i těm, které vůbec neznám. Byla jsem přesvědčena, že bývám čtena ze soucitu známých a přátel. Jo! A děkuji přátelům a známým.

Číst mě musí i rodina. Často jim připisuju nelichotivé vlastnosti a všelijaké vztahové zavrženíhodnosti. Ano, nejsem tak chytrá, abych si všechno vymýšlela. Ale, nejsem tak hloupá, abych všechno prozradila. Žijeme obyčejně. Dcera je přibližně normální. Manžel je muž. Není jedinečný hrdina z mých textů. Dostávám dárky k narozeninám, těším se s ním na dovolenou vůbec mi nevadí, že si z mého důležitého souvětí pamatuje jen poslední dvě slova!

Nejsem soutěživý typ. Ale to říkají všichni, co nevyhráli žádnou soutěž. Já dokonce ani žádnou sázku. Nikdy. Až letos. Podařilo se mi pokořit pánskou část osazenstva jednoho večírku. Sáhla jsem na citlivé místo „rockerů“. Ponížila jejich nejoblíbenější činnost – hádání interpretů.

Na chytrém telefonu nebo na jiném chytrém přístroji zvolí program „náhodný výběr“, sousedům na vzdor potáhnou volume ke znamení plus a rituál může začít.

„Ty vole, kdo to je?“

První rify kytary. První zásah bicích. První klávesy. Největší zoufalci čekají na zpěváka. Lámou si hlavu. Dohadují se. Obviňují se. Zvyšují hlasy. Zvyšují i hlasitost a svou neschopnost na ni svádí. Hlasitost je nevinná!

„Bonfire, Whitesnake, Def Leppard… „ Zapíjím každý svůj úspěch lokem červeného vína. Tolik obdivných pohledů mužů. Na chvíli. Tolik naštvaných kamarádek. Na dlouho.

„Kid Rock, 3 Doors Down… „ Perlím. Tetelím se. Úspěch mě těší. Muže hra přestává bavit. Tentokrát vyhlášení vítěze nechystají. Nejsem prý dobrá, jen jsem měla štěstí. Náhoda. Příště beze mě. A nahlas.

„Dáme si páku.“

Cestuji! Letíme na Mauricius. V poslední době se mi nemění rytmus dne, týdne. No jasně i měsíce. Stimuluju si morálku. Vstávej, čisti si zuby, vař, per, piš, buď spokojená. Někdy to jde samo. Někdy pomáhám. Zvykla jsem si na rituály a teď vlastně nevím, jestli se těším? Těším! Jen se urvat. Jen si kurva poručit. Nasaj do kapes ta letiště, vína, večeře, moře… Manželko! Matko! Dívej se, poslouchej, vnímej. Stimuluj! Věř mu, když říká „mám tě rád“. Raduj se, že dcera je krásná, chytrá a těší se s námi v osmnácti letech na dovolenou.
Balila jsem hrozně dlouho a hrozně všechno. Ještě jsem nastavená na „horský“ kufr. Plavky, tílka a sukně mi nešly.

Na Mauriciu je ostrovně klidno. Obyvatelé nikam nespěchají, nikam necestují, na nic nešetří. My – turisté jsme jejich jediná změna. Změny přijímají dobře. Byli jsme vzorní dovolenkáři. Obdivovali moře ve dne i v noci. Nechali se sluncem pálit a slanou vodou šplíchat.
Blížil se konec zájezdu. Přišla chuť na dobrodružství. Jeli jsme rybařit. Velký rybářský škuner se zabudovanými pruty. My tři a tříčlenná posádka. Remíza. Nadšeně vylézáme na horní palubu. Fotíme a tlusté fotky zase mažeme. Mažeme si i vysoké faktory. Ty si na tělech necháváme. I na těch tlustých. Loď vyklouzla za útes. Začala být divoká. Vlny se zvětšily. Moje nadšení naopak. Sedla jsem si do kabiny a další tři hodiny jsem nepohnula ani očima. Sebemenší pohyb znamenal nebezpečí zevnitř. Dcera se nepříteli neubránila. Blila přes palubu hodinu v kuse. Rybářům naše potíže byly fuk. Dalekohledem sledovali ptáky a nekompromisně přes vlny, po vlnách i proti vlnám vyráželi porvat se s nimi o úlovek. Manžel si nakonec taky vylovil rybu. Krásnou rybu. Při focení důkazu se krásná ryba naposledy zatřepala. Jeho bílá, oblíbená a značková košile měla krvavý vzor. Navždy.
Drcnutím o přístavní molo skončilo houpavé trápení. Střihli jsme si o pořadí na záchod a těšení na večeři bylo zase příjemné.

„Stydím se za vás!“
Řekla dcera na letišti v Praze mezi reakcí na facebook a reakcí na facebook. Wifi free. Já ne.
„Už s vámi nikam nepojedu.“
Dali jsme si jen pusu na přivítanou. Hanba! Nejsem ani uvolněná, natož free. Z letiště jedeme rovnou k tchyni na oběd. A pak že pohádky končí dobře…

Pořídila jsem si brýle. Chci je mít kvůli jídlu. Stačí originální grafika jídelního lístku nebo extravagantní svítidlo v restauraci a objednávám náhodné pokrmy. Prstem. Cizinec ve vlastní zemi.
Minulý víkend jsme byli lyžovat v rakouských Alpách. V pátek večer jsme vyložili zavazadla před hotelem, manžel jel zaparkovat a já s pikolíkem a kufry na pokoj. Neumím to, chystala jsem se tři patra. Strčila jsem mu do ruky zmuchlanou pětieurovku. Skutečný cizinec. Nerozuměl mi.
Bydleli jsme hezky a dalo se čekat, že i na jídlo se můžu těšit. Těšila jsem se. Dress code volím vždy stejný. Volný. Nesmí být vidět břicho ani po dezertu. U stolu jsem zjistila, že nemám brýle, světlo je mizerné a na pokoj netrefím. Ještě jsem zjistila, že pikolík je majitel hotelu.
Můj muž také v příšeří restaurací blbě vidí, ale ješitnost slepá není. Z dostatečné vzdálenosti jsme pozorovali, co budeme jíst. Dostala jsem na starost vyčíst hlavní chod. Krom stařecké slepoty trpím i patologickou neznalostí anglického jazyka. Z dlouhého popisu jednotlivých jídel vždy vyberu klíčové slovo a zbytek domyslím.
„Tak, první je vepř, druhé je duck a třetí je ryba.“
Rozhodli jsme se pro rybu. Klíčové slovo “filet“. Myslela jsem si… Objednával manžel. Slečna v kostkovaném dirndlu překvapeně opakovala „fisch??“ Trval na svém. Číšníci se na nás chodili nenápadně dívat. Čekali jsme déle než ostatní hosté.
Ani myšlenky rakouského personálu neumím číst správně, jenže tentokrát bylo jasné, co řekla servírka, když přišla do kuchyně s objednávkou od našeho stolu.
„Támhle ti dva pitomci z Čech ukazují na nudle s cuketou a říkají tomu ryba.“