Londýn. Manžel slíbil rodinné příměří. Slíbil, že se smíme dívat do výloh a čůrat, i když se jemu nebude chtít. Dokonce si smíme koupit něco marnivého. Sliby se snažil plnit hned na letišti Heathrow. Zatímco si on koupí whisky (používá vždy stejnou značku), můžeme si vybrat voňavku. Poťukáváním na litrovou lahev zrychlil naše zbrklé pobíhání mezi regály s opravdovým štěstím. Každá popadla to své. Vůně naslepo. Náhodný výběr. Ententýky. Nejistota. Hlavně nepromarnit šanci. Spěcháme do hotelu. Nic jiného se ten den stihnout nedá. Vybíháme na stanoviště taxi. Manžel chce být první. Bez kabelky, bez tašek se mu běží lehce. Já s dcerou rozrážím pokojné turisty igelitkami. Pro trochu vanilky, santalu a jasmínu, je schopný nás tam nechat. Předběhnout frontu si snad netroufne? Češi do toho!

Na chodník před letištní halu vjíždí policejní auta. Vystupují těžkooděnci a pyrotechnici. Čekáme, pozorujeme frmol a vzpomínáme, jak upozorňovala všechna média na důsledné dodržovaní bezpečnostních pravidel v Londýně. Je těsně před olympiádou. Kdosi zaparkoval auto blízko Buckinghamského paláce. Stálo tam asi hodinu. Pyrotechnici vůz uzavřeli do speciální bedny a odpálili. Mělo poruchu. Posouváme se ve frontě na bronzové místo. Kdo neskáče není Čech!

„Tati, kde máme kufr?“

Přetočení filmu nazpátek. Mozek pracuje nejvyšší rychlostí. Play! Manžel se rozběhl zpátky do letištní haly. Dveře pouští cestující jen ven. Policie ven nikoho nepouští. Dveře se neotvírají. Čeká za nimi a sleduje, jak muži v uniformách obklíčili náš šedý kufr černo žlutou páskou. Ještěže si prodavač z duty free shopu mého muže oblíbil. Ukazuje prstem přes sklo na chlápka, kterému chybí kufr. Pamatoval si ho. Měli společného koníčka. Jednosladovou whisky. Vše se vysvětlilo bez výbuchu. Hoši děkujem!

Potřebovala jsem dostat nové zrcadlo do starého rámu. V sídlištní provozovně přijali mojí zakázku s tím, že toho mají moc. Koncem ledna si prý mohu přijít. Přišla jsem posledního. Místo sklenářství bylo barevné čínské bistro. Kůň. Jmenuje se Kůň. Odpovědný vedoucí Nguen. Kde je můj rám a Sklenářství Černý mi nikdo říct nechtěl. Nebo neuměl. Přece neodejdu s prázdnou? Vzhlížím bezradně k nafoceným talířům.
„Prosim, pani.“
„Je to vepřové nebo kuřecí?“
„Osum pokladů, pani.“
Chce mi snad začátek čínského roku něco napovědět? Jsem blíženec. Jsem taky kůň, za svobodna jsem se jmenovala Černá a na horoskopy nevěřím. Umím si představit, jak některé vznikají. Vzpomínám na rozhodování spolužačky Věry v hodině evropské literatury. Měla k dispozici papír plný frází, z kterého každý měsíc spřádala „osudy“.
„Dejte pozor na nachlazení. Ve vztahu vás mohou potkat drobné neshody. A nevyhnutelně si kupte kabelku.“
Pár štěstítvorných vět. Potěšit, povzbudit a malinko postrašit. Odhaleno. Rozluštěno. Splněno. Vyděláno.
Náhody od smažených nudlí mě donutily zjistit, že mi nastává rok plný energie a správný čas na nové začátky. Od přečtení čínského horoskopu všechno píšu odpoledne v posteli, znovu nechci začínat ani šálu plést a svůj poklad jsem asi našla.

Téma vdavek nijak zvlášť neřeším. Čeká mě už jen svatba s přívlastkem. Zlatá, stříbrná… stoletá. Snad. V šatech, které bych chtěla mít, bych byla nacpaná jako jitrnice, slibům o věrnosti nevěřím, prstýnky si pořizuju sama a iluze o svatební noci se rozplynula už tenkrát.
Kolik novomanželů si užije svatební noc? Kdybych se znovu vdávala, polepšila bych si? A se? Lehnout a spát. Bez rozdílu pohlaví. Za ženy si odvážím tvrdit, že tuto noc je spánek nejlepší sexuální praktika. Střízlivá nevěsta je těhotná nevěsta. Nebo ortodoxní abstinent. Já vím, že je to pozůstatek natěšených novomanželů. Ale v době espresa? Ženy na meltě to neměly lehké…
Mojí svatební noc jsme byli v posteli tři. Já, manžel a Babriš. Přespávalo u nás pár kamarádů – svatebčanů. Plno nocležníků a málo postelí. Řidič, co nás rozvážel, řekl, že je unavený a v pět ráno už nikam nepojede. Našel si místo mezi mnou a mým novým mužem. Mám alibi.

Dnes bude ovar. Chci strouhat křen, abych mohla plakat a nemusela nikomu vysvětlovat proč.
Vzdávám se svátku svatého Valentina! Nechci slyšet ani připomínku. Strhávám zbloudilá srdíčka z lustru. Před čtyřmi lety byl zamilovaný, před třemi rebeloval, že americký svátek slavit nehodlá, vloni zapomněl a letos s námi bude tchyně. Právě přišla stručná zpráva.
Můj muž není lakomý. Můj muž není lhostejný ani zapomnětlivý. V oblasti oslav má však sociální problém. Když je příležitost projevit mi náklonnost, stane se z něj držgrešle, necita a nechápavý člověk.
Dvacet let manželství mi dává jistotu, že nejsme zamilovaní. (Na tohle výročí taky zapomněl.) Teď už i ví, kdo byl svatý Valentýn. Ví, od kdy se tento evropský svátek datuje, ví, jak legenda vznikla. Přesto každý rok odmítá. Nechtěla jsem dostávat růžové medvídky, jen mi to přišlo jako příležitost. Příležitost vyjádřit jednou za rok pocity, které se vzdáleně podobají pocitům zamilovaných.
Mezinárodní den žen zkazili komunisti. Souhlasím s jeho argumenty. Nepřipomínám. Kytky mám ráda. Dokonce i karafiáty. Jsem mezinárodní žena.
Na den matek čekám pozornost spíš od dcery. Jenže ta se po dostudování mateřské školy pochlapila. Už nenosí přání nakreslené voskovkou ani růže umotané z ubrousků. Nenosí nic. Nikdy.
Datum mého svátku (je státní) zůstane pro mého muže navždy tajemstvím.
Nehodím se do žádného svátku.

Jsi můj a jsi krásný. Dokonce si myslím, že mi tě holky závidí. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak nešťastná, tak bezradná, když zrovna nejsi se mnou. Vzpomínám, jak jsi mi poprvé zazpíval melodii z nějakého filmu. Někde hodně hluboko jí slyším stále.

Kolikrát už jsi mě učinil šťastnou! Dáš znamení a já jako bych slyšela „mám tě rád“. Neříkáš to často, ale o to víc si těch slov vážím. Jsme spolu stále. Hlídáme spolu dceru, stýskáme si , těšíme zklamané kamarádky a nepřestáváme si domlouvat schůzky.

Někdy chci, abys byl tichý jako pěna, jindy zase čekám, až se ozveš.

Jsou místa, kde stále ještě nemáš chuť na spojení. Já ti ho tak ráda nabízím! Zlobím se jen chvíli, vždyť víš? Poslušnost teď už odmítáš jen velmi zřídka. Nemáš stále rád jízdu metrem a někdy sabotuješ návštěvu vinného sklepa.

Nejméně dvakrát jsem o tebe, kvůli svému nevhodnému chování, přišla. Bylo to kruté. Plakala jsem. Znal jsi mé přátelé, gynekologa, bývalé lásky … A když už to vypadalo na ztrátu definitivní, vrátil jsi se. Dlouho jsem tě pak hladila a slibovala sobě, i svému okolí, že už to nikdy neudělám.

Mám tě ráda můj telefone!