Takhle nějak vznikala evangelia…. Opisovali, až přepsali.
Objevila jsem svoje jméno na stránkách jakéhosi klubu překlepů. Internetoví prodavači knih na mě lákají slovy Radky Denemarkové: Vendula Pačesová píše, jako dýchá…. Je mistrem zkratky a malé plochy…. Někde se objevilo: … Je mistrem zkratky a malé pochvy…
Ještěže nejsem mistrem v koulení míči!
„Začátky všech věcí jsou malé.“ Aurelius
Platí to o začátku roku? Minimálně játra a břicho mám větší. Taky mám obrovskou hromadu špinavého prádla, protože na konci starého roku byly malé uhlíky v pračce. Po osmi letech užívání byly úplně sjeté. Přestala se točit. Některé věci jsou naopak.
Letos zase toužím zhubnout. V jedenáct dopoledne spřádám plány. V posteli a se zbytky cukroví. Štve mě, že se džíny nevytahují o tři konfekční velikosti. Štve mě, že moje trička nemají charakter stahovacích kalhotek. Štve mě, že zapínání všech košil připomíná sněhuláka z pěti koulí. U krku mi sedí, ale je to jen otázka času a majonézy. Vypadá to, že jediná možnost je tělocvik. Preventivně si musím koupit kloubní mazání a usmívat se na recepční v rehabilitačním středisku.
Bůh ví, co měl ten Aurelius na mysli. Třeba to říkával paní Aureliusové.
Když vás na tak renomovaném internetovém deníku, jakým „Neviditelný pes“ je, pochválí i Vlk (tedy Václav Vlk st.), je třeba se o to podělit.
Nakoupeno, zabaleno, nadepsáno „maminka“. Jediná jistota, že dostanu dárek. Taky tím výrazně eliminuju nedorozumění. Můj muž mi vloni pod stromeček nadělil počítač. Už mu byl malý. Byl zklamaný, že jsem zklamaná. Nepoučitelný prostředník Ježíška. Před dvěma lety jsem dostala lyže. Jeho lyže. Když si je pořídil, mluvil o zbraních. Mluvil o klouzavé brutalitě. Tvářil se s nimi, jako závodník na startu světového poháru. Další sezónu chtěl být ještě lepší závodník. Z těch zbraní se stal krotký turistický beránek. Lyže přesně pro mě. Telefon přesně pro mě. Golfové hole přesně pro mě.
Letos ho přes bříško šponuje sako…
„Děkuju ti Ježíšku.“
Mlha je suspenze drobných vodních kapek v ovzduší, která omezuje vodorovnou dohlednost pod jeden kilometr.
Tolik o mlze „zelená“ encyklopedie.
Přemýšlela jsem, jestli je mlha mojí přítelkyní. Nebo naopak. Na tyhle problémy nastupuji systémem „pro a proti“. Snažila jsem se být objektivní, ale přesto mlha odchází poražena. Nevzpomenu si už na vše, co mi kdy provedla, ale v živé paměti mám včerejší ráno.
Ošidila mě o pohled na malešickou spalovnu. Obrazy, co kreslí komíny krmené odpadky, najednou nebyly. Komíny vypouštěly jen suspenzi drobných kapek do celého mého ovzduší.
Další mínus přiděluji mlze, která mne i další lyžaře obtěžovala při sjíždění alpských svahů. Říkala si difúzní! Asi bych někde vyhledala, že je to rozptýlené světlo, které nevrhá stín. Nic hledat nebudu, je to jednoduché. Nevidíte si na špičku lyží, točí se vám hlava, terén splývá v jednolitou plochu a dobrou kávu v Rakousku vařit neumí.
Také mě obtěžuje při jízdě v autě, protože nevím, kde se zapíná mlhovka (prý mám dokonce dvě). Vadí mi, že mi nedrží vlasy. Nesnáším, když na jaře vrcholí hokejová extraliga, venku je teplo a u ledu se válí mlha! Už tak je problém najít puk mezi reklamními nápisy a ještě – hmľa.
Tím jsem si vytvořila oslí můstek pro výčet plusů na stranu mlhy. Líbí se mi, jak mlha zní ve slovenštině.
Je to málo, ale víc toho ve prospěch mlhy nevymyslím. Chápu, že ona tu se mnou musí být. Třeba jen proto, že si pak víc užiju jasný den.
Jmenuji se Vendula, tedy vlastně Václava, ale tak mi říkají hlavně úředníci. Také mi tak říkala máma, když se na mě naštvala. Jméno jsem schytala po otci a prý jsem vlastně měla štěstí, že táta nebyl Josef.
Sebe jsem začala vnímat až s nástupem do první třídy. Nevím, jak je to možné, ale co bylo předtím, si prostě moc nepamatuji. Chodila jsem do vesnické jednotřídky. Pro můj vstup do vzdělávacího procesu byl tento systém výuky příjemný, neboť jsme se učili vždy jen chvíli z celé hodiny. Paní učitelka byla moje příbuzná, takže jsem ji mohla oslovovat „soudružko teto“.
Na druhý stupeň jsem dojížděla do nedalekého městečka, což bylo velké rozptýlení mého dětství. V naší obci totiž čas ubíhal velmi líně. V neděli se hrál fotbal, v létě přijely na náves kolotoče a někdy jsem recitovala v kulturáku. V tomto duchu probíhalo celé mé dospívání. Poprvé mě objal Tonda v malém vápně, chvíli poté, co mě faulem poslal k zemi. První pusu jsem dostala na řetízkovém kolotoči od páťáka Petra. Druhý den mi řekl, že se vsadil o plátko-vou žvýkačku. A mým prvním milencem byl Vilém pana Máchy.
Tušila jsem, že změna k lepšímu může nastat pouze přílivem peněz. Tak jsem šla do učení. A co jsem se v Praze naučila? Psát na stroji, obkreslovat technické výkresy, kouřit, pít pivo, chodit za školu… Dostavilo se všechno, co svět nabízel, jen peníze na šminky a cigárka nepřicházely.
Muselo tedy přijít rozhodnutí druhé: „Vendulo, ty musíš mít maturitu a ženicha.“ Poslechla jsem se a při práci v Kolbence začala studovat. Volba školy byla jednoduchá – střední průmyslová elekt-rotechnická. Proč? V celé třídě jsme byly jen dvě holky, takže „něco“ prostě přijít muselo. Přišlo, jmenoval se Pavel. Mým mužem se stal František.