Jako správný Pražan jsem na Karlově mostě tak dvakrát do roka. Přitom mě tolik fascinuje. Pokaždé tam chytnu krásně povznesenou náladu. Jsem pyšná, že je to „moje“, že všichni ti inostránci si za chvíli sbalí pár fotek a budou bez mostu. Já ne. Já se v klidu periferie chlácholím, že můžu kdykoliv budu chtít.

Chodím si na Karlův most taky přát. Měla jsem jít na odběr krve, tak jsem si přála, ať jsem zdravá. Všichni, ať jsme zdraví! Jo, určitě jsem si to přála pro všechny. Ale pokaždé mě nenapadají ušlechtilá přání…

Přála jsem si, aby každá milenka byla jednou (nebo dvakrát) podvedena. Nejanči, říkám imaginární ženštině, ty to snad chápeš? Kolikrát sis řekla „Nevím, o co jí jde? Prostě miluje mě a s tím nenaděláš nic.“

Tak se nadechni a řekni si „o co mi jde?“ a zůstaň klidná. Je to normální koloběh zadaných mužů.

Nevím proč, ale hned po tom mě začala napadat světská přání. Asi, abych z toho migrujícího tvora ještě něco vymáčkla. Téměř polohlasně vykřiknu – kabelka! a uvolňuji místo u křížku selfie tyči. Příště musím být stručnější, a kdyby něco neklaplo, půjdu k Pražskému Jezulátku.

Byli jsme se toulat po Itálii. Ano, někdy používám zbytečně zabarvená slova, ale na toulání trvám! Sice jsme jeli autem, měla jsem kabelku místo baťohu, spali jsme v hotelích a jedli v restauracích, ale na druhou stranu -  ujeli jsme skoro čtyři tisíce kilometrů, viděli kus „boty“ a navštívili hodně hnědých památek z minulých století. Čas od času si takovou dovolenou prosadím. Letos jsem to dokázala zoufale zoufalým výkřikem „ já chci taky do Itálie!“, těsně před tím, než tam manžel odjel, po patnácté, na golf.

Sestavila jsem itinerář a nastudovala pamětihodnosti. Celý týden jsme jen řešili, kde budeme spát, co chceme vidět a v kolik budeme jíst.

Italové mluví především italsky, domluva bývá spíše rukodělná, ale snaží se. Stejně jako já. Na suchu bych nezůstala v žádné zemi. Italsky už umím: bottiglia nebo bicchiere, záleží na momentální potřebě.

V minulých ročnících každý domorodec zjihl a odpustil nedokonalé – grazie, když zjistil, že jsme ze stejné země jako Grande Paolo. Letos při doplňování pohonných hmot nás identifikovala obsluha podle jiného klíče.

„Ááá, Repubblica Ceca! Zeman, Zeman, si?“ Smál se a ukazoval na nás prstem.

Si. Ještěže víc nerozumím, nechci to vědět. Pavel na hrad! Já chci, aby mě Italové spojovali s Pavlem Nedvědem! Nevím, co ten posměváček od Agipu viděl, slyšel, četl? Bohužel, tuhle show lze vlastně mít namátkou…

Šťastné návraty k důstojnějším zprávám!

Prázdniny za dveřmi, slunce za okny a sádlo v mysli.

Bez sebekritiky a chvilkového trápení z plavkové sezóny si léto ani neumím představit. Kolikrát už jsem si řekla, že na to seru, že už mám dost marného snažení, odříkání a vymlouvání se, proč to nejde. Jenže pak se svléknu, abych si oblékla plavky…

Neexistují modely, které by podpořily zbytky ženskosti. Neexistují zrcadla, která by se shovívavě nastavila a dokonce už neexistuje ani shovívavý člověk. Jediné, co na to trochu platí je srpen. Zvyknu si já i okolí. Začnu se volně pohybovat kolem vody, bez hábitů a úhybných manévrů. Pokaždé najdu nezpochybnitelně silnější ženu a pohledem na ni si koupací pobyt zpříjemním. Nesolidární chování omlouvám tím, že jsem také vyhlídnutá. Určitě někde na dece leží žena, která si přísahá, že nebude vypadat jako já. Nikdy!

Uvidíme, holčičko! Jestli dobře počítám, tvůj druhý drink a ruská zmrzlina? Myslím, že máš našlápnuto mojí cestou. Tahle turistická trasa je značena máslem, vínem a jinými pochutinami. Pravda, v cíli čeká zábava, veselí a pohoda, ale ráno máš o kocovinu víc.

Smích léčí a cholesterol zabíjí. Párkrát už jsem si vyzkoušela, že když jím k večeři mrkev, méně se usmívám. Co z toho plyne? Že si ještě mnohokrát povzdechnu, jak je těžké být těžkou.

Budiž léto!

Kretén. Co na mě troubí? Jela jsem dobře! To on vyjel z kruháku do špatného pruhu. Dávám si na to pozor, nesnáším pohled předjíždějících mužů. Můj muž to taky dělá. Otáčí se do okének cizích aut a čím dál častěji ho překvapuje, že ta nemožná řidička je muž. Jsem přesvědčená, že jsme si za volantem už dávno kvit a nad dámou se kroutí hlavou jen ze zvyku. Zanadávat si do krav a píč je tolik mužné! Tenhle pán klaksonů navíc vypadá, že si na mně krásně schladil žáhu. Třeba mu to pomůže k tomu, aby pak, vyrovnaný se svým chlapáctvím, mohl políbit manželku pod třešní, přestože ho poslala do Globusu pro kremrole. Je totiž první máj a je potřeba myslet na lásku. Já na ni také myslím. Je zase v prdeli. Nepočítaně krát na mě zbyl ten druhý svátek. Jedu do OBI koupit barvu. Natřu terasu, protože práce ze mě určitě něco vyšlechtí. Moje ruce si to ale nemyslí. Chtěly by být v ruce.

Na ruku v ruce si musím počkat do Dne vítězství. Uvařím, uklidím a s láskou (je přece květen) se posadím vedle spícího, vyvěšeného muže s dálkovým ovladačem v nerozlučném sevření. Kéž by se jel nějaký hodně dlouhý cyklistický závod…

I v červenci jsou svátky, třeba ukápne výlet i pro mě.