Jediný koloběh, který mě zatím neomrzel, je ten květinový. Koupit, zalévat, zazimovat, vyhodit.

Předevčírem jsem vyházela torza kytek z minulého léta a dneska jsem koupila nové a celé. Přeskočím etapu, kdy jsem běhala po zahradnictví, házela do vozíku, co mě pod ruku přišlo, pak do auta, z auta, vynést květenu i zeminu do čtvrtého patra, a přejdu rovnou do fáze běhání po terase.

Vymyslet, co do kterého květináče, naaranžovat souhrn bylinek do velkého koše nebo poskládat nesourodé druhy do dřevěné bedýnky od vína, je obrovská zodpovědnost. Nevím, proč to připadá důležité jen mně? Po celé té robotě, s bolavými zády a bulharskou manikúrou, se zálibně dívám na tu zasazenou krásu. Dívám se dlouho, dívám se do té doby, než přijde manžel. On změnu nevidí. Upozorním ho, ale stále nevidí. Snad kdybych založila chmelnici!

Já si ale také nevšimla, že přišel od holiče. „Jsem ostříhaný!“ Kde? Srovnávám nesrovnatelné. Na terase nastala obrovská změna, zato na hlavě mého muže je zastřiženo o 0,005 milimetrů. Víc už by to bylo fatální. Srovnání snese možná jen cena. Plný kufr zeleně stálo jako pár chlupů na podlaze nablýskaného kadeřnictví.

Každý si tedy necháváme svojí modlu. Já s láskou koukám na kytky a on do zrcadla.

Čtrnáct dnů mě facebook jebe za to, že přátelé o mně neslyšeli. Říkám mu „nikomu to nechybí “, ale on zas druhý den „Vendula, 142 přátel o vás nějakou dobu neslyšelo“. Ještěže takovou moc nemá běhací pás. Nenamítá ani, že je nechutně zaprášený. Taky na to vypadám, že mu podléhám v daleko delších intervalech. Nejsem úplně ve formě. Psát a cvičit mě momentálně neláká.

Buď mě nikdo nechce dorazit nebo to má každý, s kým, v poslední době, mluvím. Připadá mi, že celé moje okolí nemůže chytit krok s letošním rokem. Světlé chvíle uplynulý čtvrtrok měl, ale žádný ohňostroj to tedy nebyl… Můj muž zase pije jen Baileys. Tak poznám, že je na tom podobně. Já zase sázím na kytky. Sazím kytky. Ty mě jakžtakž těší. Jasně, alkohol taky. Pak ještě jídlo. Ideálně, když mi to někdo nosí pod nos. Minulý týden se mi to pár dní stávalo v Itálii, ale štěstí vyprchalo příliš rychle.

Doufám, že toto období brzy skončí. Období, ve kterém se všechno příjemné ani neohřeje, zato mrzutost se mě drží jako hovno košile.

S novým měsícem vyrážím do boje. Dnes jsem koupila zbraně. Sobě voňavku, pugét tulipánů a manželovi jednosladovou whisky.

Před pár dny jsem se vrátila z Rakouských Alp. Bylo tak extrémní počasí, jako ještě nikdy předtím. Vichry, že vypnuli lanovky. Sněhy, že nebylo vidět na krok. Mlhy, že nebylo vidět na druhý krok a deště, že jsem byla mokrá během jedné cigarety.

Přesto jsem byla spokojená. Jela jsem s partou, kterou znám skoro třicet let. Ano, tak jste staří. Věkový průměr nám vylepšují děti, ale už jsou mezi nimi jedinci, kteří smí pít alkohol. A pijí. Nálada byla výborná (moje heslo – klišé do každého textu!). Smáli jsme se na kopci, na balkoně, ve výtahu, na večeři i v baru. Jestli platí, že se smíchem mládne, momentálně lízám třicítku.

Je jasné, že se dvacetihlavá skupina neobejde bez drobných problémů. Drobně zapomenuté boty, hůlky, doklady při cestě tam a to samé při cestě zpátky. Jen aktéři se nám měnili. Jedno kolínko nebude rádo vzpomínat… a jeden hotelový výtah si zhluboka oddychl od neukázněný pasažérů. Pasažérek, abych byla spravedlivá. Po snídani, která se kvůli počasí protáhla do oběda, jsme jeli na pokoj. Do výtahu pro tři osoby nás nastoupilo šest. „Holky, je nás tady moc“, řekl jediný muž. A bylo. Výtah se zastavil v mezipatře na nejdelších dvacet minut mého života. Zvládali jsme to každý po svém, ale když se otevřely dveře v přízemí, společná euforie nebrala konce. Zapomněla jsem i na to, že jsem pravdivě nahlásila svojí váhu při počítání, o kolik byla překročena nosnost výtahu. O sto padesát kilo. Vycházeli jsme z přeplněné kovové krabice, jako když kouzelník vytahuje z klobouku nekonečný šátek. Nedostali jsme ani vynadáno, všichni byli rádi, že jsme venku a půjdeme ven. Mezitím totiž přestalo pršet a částečně foukat a my se mohli zabavit na kopci.

Tak příště!

Jaká smůla! Zrovna jsem měla chuť cvičit a jsem nastydlá. Nastydlá tak nešťastně, že mi nevadí sklenička červeného, ale skotačit v tělocvičně prostě nejde.

Za dobré kondice si vždy říkám, že přeci nejsem takový srab, abych nedokázala každému dni vyrvat půl hodinu na protažení. Jsem. Někdy, když se dokážu vyhecovat, mívám přepěkný pocit. Hned mi připadá, že mi kus břicha ubylo. Zlepší se mi nálada i chuť jíst a pít. Často fázi – pohyb – vynechávám. Je to boj, který vedu už řadu let. Jak stárnu, snadněji si ustupuji z pozic. Začínám zvažovat vyhlášení války nervům. Chci zvítězit nad svou hlavou a přestat se trápit s figurou. Neříká se tomu rezignace?

Vždycky jsem chtěla být ženou akorát do ruky, ale už od základky jsem vyčuhovala. Byla jsem nejvyšší z modrých i červených trenýrek. Do třiceti let jsem byla dlouhá, od čtyřiceti i široká a teď jsem taky bystrozraká. Pokud si nezapomenu brýle.

Chtít asi nestačí. Doufejme, že příští text bude o fitness plánu a zelném listu k obědu. Nebo o smíření. Jako už tolikrát… Můj život si v kompromisech libuje. Chtěla jsem Mercedes a mám Audi, ale jde to