No, nezačala jsem ten rok dobře.  Knedlíky s vejci, norimberské klobásky a cukroví. Guláš a cukroví. Vepřová pečeně a cukroví. Cukroví. Zpracovávám zbytky. Ani knedlík nazmar! Jediné, co jsem s lehkostí v srdci vyhodila, byl dva dny prošlý, bílý jogurt.

Nechápu, jak pokaždé bezmezně věřím tomu, že datum změní můj přístup k jídlu a pohybu? Ale stále jsme na začátku, ještě věřím tomu, že se pustím do pravidelného cvičení a nepravidelného jídla. Zvýším počet dřepů a snížím krajíce chlebů.

Vždycky se snažím z předchozího roku vytáhnout nějaké pozitivum, úspěch, pokrok… Příliš velká slova na to, co jsem z loňska vypíchla, ale na jiný highlight jsem nepřišla.

Umím lyžovat a vařit lépe, než když mi bylo dvacet pět let.

V tom věku jsem s obojím začínala a vždy byl u toho můj muž. Učil mě lyžovat a přitom si stěžoval, jak je to těžké, protože mě dostal „zkurvenou“ (ve smyslu lyžařského stylu!). Úplné, tentokrát neposkvrněné, začátky se mnou zažil i v kuchyni. Zvládl to a teď mě občas chválí.

Přeji vám v tomto roce víc zajímavostí a vůle.

P.S. Stromeček na Štědrý den skončil v naprosto suchém sevření.

Tak už ho mám! Je veliký, pevný a svěží. Tolik radosti najednou!  Hlavně ať mi nezvadne moc brzy. Smutné větve rozesmutní i mě. Na to, že se mi letos sváteční nálada kdovíkde courala, máme ode dneška vystrojený největší strom v mojí strojící historii.

Tentokrát ho se mnou jel pořídit manžel. Měl nedělně otrávený výraz a ruce v kapse. Já zvedala jeden strom za druhým, ale až když jsem prozradila, že máme od dcery zadání – ať je velký -, uvolnil své ruce i mysl, aby holčičce vyhověl. Sáhnul po obrovské jedli, která měla dva metry, kmen o průměru deset centimetrů a stál patnáct stovek. To jsou všechny známé údaje o mém krasavci. Jen nám zapomněli říct, kolik váží. Do čtvrtého patra jsem šla ve špici.  Žení výhoda. To, že jsem ho musela zvedat nad hlavu v každé zatáčce, si nikdo nevšiml. Za dramatického vzdychání jsme donesli ten les domů. Ruce mohly zase do kapsy. Obrazně řečeno, jinak to znamená tělo na gauč. Dcera ho chtěla zdobit hned, ale já se bála (vždy se bojím), že by zavěsila nějakou kouli jinak, než chci já, proto jsem ji řekla, že nemám čas a ona ho prý nemá jindy. Pak už nemluvil nikdo s nikým. Budiž pochválena druhá adventní neděle!

Do stojanu jsem ho, bez naříkání, vztyčila sama. Koule jsem rovnoměrně rozprostřela a rozmotala světelný řetěz. Při pohledu na tu třpytící nádheru, zapomínám na drobničky z rodinného života. Teď mě omluvte, jdu se přiobléct. Větrám, aby stromu nebylo teplo.

…bude Štědrý den

Minulý týden ještě běžela klimatizace, kvetly muškáty a teď abych vila adventní věnce. Jsem nepřipravená. Počasí mi zpomalilo sváteční náladu i rozjezd. O to větší to bude sešup. Stačí se pořádně odrazit. Nebo raději ne, už tak se všechno děje strašným fofrem.

Chtěla jsem si vyměnit zimní fotku na fb profilu, ale letos už to zase nemá cenu. Všechny jarní, letní i podzimní mi dcera, nejméně druhým rokem, zakazuje. Zůstávám sedět na lavičce a kouřím. Moje charakteristika v kostce. Když jsem u facebooku, vzpomínám si, jak letos v lednu někteří vtipálci psali, že za pár měsíců jsou Vánoce. Pamatuji si dokonce jejich jména, tak rychle ten rok proběhl…  Anebo mám tu nemoc, jak nevím, co jsem obědvala, ale vzpomínám si na rok staré detaily?

Vždycky mě bavilo okukovat v obchodech různé ozdoby a výzdoby. Letos ne. Každý rok jsem hledala nové recepty na cukroví. Letos ne. Ztloustla jsem i bez Vánoc. Přemýšlela jsem a písemně vypracovávala seznam dárků. Letos ne. Dokonce nemám chuť na svařák a jela bych k moři.

Pokusím se o nápravu, nějaký čas mi ještě zbývá. Možná mě nakopne předsunutý Silvestr s táborovou partičkou, možná to budou rozsvícená světýlka ve vašich oknech (stojí to pár korun, tak mi koukejte svítit!) nebo si koupím něco blýskavého na ruku.

Tak jo, Vánoce budou!

Moje biologické hodiny se ozvaly kolem třicítky a od té doby stále tikají. Jenže jinak, než bych si přála. Odtikávají. Tenkrát mě oběma ručičkama popoháněly k mateřství. Dohnaly. V těhotenství mně zkušené matky říkaly „spi, dokud můžeš, až se to narodí, už nikdy se dosyta a bezstarostně nevyspíš“.  Měly pravdu.

Když se tonarodilo, pořídila jsem si zrychlené usínání z 0 ses./na 10 min. Po šestinedělí to spalo většinu dne, ale já už ne. Ano, přišlo i období, kdy jsem byla relativně mladá a dcera relativně stará na spaní celou noc, ale to už zase nastalo vstávání s povinností školní docházky, mazání chlebů a dovážky. Teď už to nekrmím ani nevozím, ale spát prostě nemůžu.

Za pár dní bude dceři dvacet dva let. Buď zdravá a šťastná Barborko!

S přibývajícími léty převzaly biologické hodiny spíš funkci budíku. Můj budík je nastavený na časné vstávání a obzvlášť si dá záležet, když nemusím z postele vůbec. Můj budík chce, abych byla brzy vzhůru po flámu, po námaze i po lahvi vína. Můj biologický budík zřejmě naznačuje, že není čas na prospávání se životem.

Budoucí maminky spěte!