Moc zajímavých příběhů se mi v životě neděje. V poslední době snad jen to, že se mi urodilo dvacet pět kuliček vína, že mě zamkli na hřbitově a za zajímavost považuji i to, že mi řemeslníci přišli dodělat dodělávku hned druhý den.

Ale pravděpodobně se karta otáčí… Minulý týden jsem byla otázka v AZ kvizu! Halelujá! Zřejmě někdo povolaný si všiml mého fejetonu o nedostižných přáních (viz níže), zařídil potřebné a já při přípravě štrůdlu málem spolkla jablko v celku. Byla jsem zády k televizi, poslouchám popis autorky minifejetonů a uraženě si říkám „to už bych tam mohla být taky“. Začalo mě zajímat, kdo se pod políčkem skrývá. Otočila jsem hlavu k obrazovce. I iniciály seděly. Stačilo říct jen přímení. Pan Marek, vítěz minulého dílu, nevěděl (a to věděl dost). Pan Jiří neměl zájem (spíš také nevěděl). A tak paní moderátorka Eva řekla moje jméno.  „A ch   m ů j   b o ž e!“ Řekla jsem na oplátku a celý večer jsem se vítězně usmívala.

Přála bych si novou kabelku. Snad si toho také někdo všimne.

Říkačku jsem si vypůjčila a trochu modifikovala. Pár let jsem jezdila na dětský tábor, kde jsme se po večerech oddávali různým hrátkám. Teď to zní divně, ale myslím tím soutěže. Nevím, jaké zadání jsme zrovna ten večer řešili, zato si dobře pamatuji na čtyři soutěžící družstva. Bučovický smajlík. Rozřazovali jsme se tehdy podle měsíce narození. Bila jsem se za Léto a tohle byl náš pokřik. Vztahoval se na celý podzim, ale já se teď potřebovala vyhecovat na září.

Zase jsem si slíbila, že budu od začátku školního roku hbitá a pracovitá. Chtěla jsem opravdu aktivně začít psát a ještě aktivněji cvičit. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát nakrmím vlka. Jsem koza a jsem celá (a možná je mě zase o kousek víc). Kdo ví, proč na sebe nejsem přísná? Proč nejsem cílevědomá? Možná proto, že jsem cílenevědomá.

Mám to od dětství. Nikdy jsem nedělala žádný sport, nechodila do žádného kroužku, neměla mety.  Nikdy jsem nevydržela sbírat obaly od žvýkaček, čokolád, od cigaret… Vždy jen trochu. Trochu kolo a pět krabiček od tvrdých amerik nad postelí.

Tolik trocha vysvětlení, proč jsem tak dlouho neotočila stránku svého blogu. Lenost neomlouvá. Ale vymlouvá. Další mezník k nápravě je Nový rok.

Leden, leden ty jsi ale debil (pokřik Podzim teamu a taky trochu můj).

To je doba, co jsem se nezmínila o kabelkách… Přitom je to jedna z mých konstant a důležité společenské téma. V žádném případě by nemělo být opomíjené pod návalem českých politických frašek a nemnělo by zaniknout ani ve světle světového mistrovství ve fotbale. Koupit hezkou kabelku za rozumné peníze, tomu já říkám mistrovství!

Dlouho jsem o kabelkách nepsala, ale ještě déle jsem si žádnou nekoupila. A to si je pořizuji raději, než obuv a oblečení. Boty v jednačtyřicítce buď nemají vůbec nebo se vystavená, roztomilá třicet šestka změní v parník. Oblečení pro boubelky sice existuje, ale často vypadá jako střecha na ten parník. Kabelka je však jiné pokoupeníčko.  Za prvé – nemusím prodavačce říkat žádné číslo ani písmeno a za druhé – kabelky ve tvaru parníku miluju. Několik jich už mám, ale jsou tak staré, že mají vnitřní kapsičku leda na Nokii 5110. Chtělo by to řešení…

Škoda, narozeniny už mám (z tohoto pohledu) neúspěšně za sebou, ale naděje na zlepšení přeci jen existuje. Svátek oslavím šikovně brzy a Vánoce jsou také v dohlednu. Bude mistrovství světa v nakupování! Prohrát na tomhle šampionátu o parník není ostuda, ale pěknou kabelku na iPhone X by to chtělo, Ježíšku.

Můj muž je mým největším kritikem. Nelíbí se mu jak píšu, nelíbí se mu co píšu a tvrdí, že nikoho nebaví číst o tom, jak jsem čím dál víc ženská tvaroh, sádlo a mlíko. Dám na něj, rozumí tomu, má přehled. Rád čte Auto moto revue.

Zkusím tedy napsat něco o autech a motorkách. Spíš o autech, motorky mě v poslední době trochu serou. Kvůli motorkám jsem neslavila narozeniny, nepoletím na dovolenou a už víc jak tři neděle tahám všechny těžké věci do čtvrtého patra. Zpátky taky. Těžké věci jsou mým oslím můstek. Já si ty všechny těžkosti můžu odvézt autem! Tolik jsem emancipovaná! Jsem typ, co si na typu auta nezakládá. Jen nakupuju. Neumím ocenit akceleraci, neslyším zvuk, nevnímám koně (leda snad červený Mustang by se mnou hnul…), nechápu všelijaké systémy brždění, neznám zákonitosti podélného parkování a nerozumím vtipům o volvistech. Nedávno to však vypadalo, že jeden vytvořím, ale nakonec se nikdo nesmál.

Jela jsem do Billy se svým Džukanem (Nissan Juke). Od posledního zrcadla doma do obchodu je jen krátký kousek cesty. Tak krátký, že jsem ještě měla pocit, že mi to fakt sluší. Sebevědomě vystupuju z auťáku a v tom mě osloví muž: „Hmm, máte smysl pro humor, že?“ Takhle jsem se dlouho nenadmula. Píchou. (To je vtip pro mého muže.) Začalo mi šrotovat v hlavě, jestli mi právě nevyšel fejeton s fotkou nebo je to můj opravdový, skalní fanoušek? „Proč myslíte?“ Ptám se a široce se usmívám. Jsem šťastná a dokonce zapomínám na automatické přejetí zubů jazykem. „Hmm, že jste si pořídila takové auto, Hmm, ha, ha.“ Zasmál se jako Fantomas. Vypadal jako Funes  Vypouštím se a znovu nadechuju. Blbec. Normálně počítám do dvaceti, ale teď se krátím na pětku. Kouknu na jeho auto – hranaté Volvo z konce minulého století. „Tak to jsme tu srandisti dva.“

Reakce ani pozdravu jsem se nedočkala. Pán nasedl, prošlápl plyn, abych slyšela ten švédský hodinový strojek pod kapotou. Potom s těžkým kroucením volantu a lehkým vrtěním hlavy zmizel z parkoviště.

A že to vlastně není úplně o autech? No, není.