Prdel. Když chodíš za jinýma, nepotřebuju tě. Vystačím si s tím, co se kolem mě děje.

Jenže svět zajímavostí se mi tak trochu smrskává… Už spoustu věcí nemůžu, neumím a už nikdy nepoznám. Je to přirozené a taky dost na prd. Nečekám v životě žádné velké zvraty. Jsem ráda, když se věci, stavy a situace nemění. Každá změna je, beztak, k horšímu. Chci dělat jen to, co mě baví, chci se vidět s tím, s kým mě těší a taky mám chuť napsat, že chci jíst, co mám ráda. Ale to, bohužel, nejde. Vlastně úplně plnit nejdou ani ta dvě chci před tím. Občas musím žehlit a sem tam se usmívám na blbce.

Proč těm svým přáním nejdu trochu naproti? Chodím docela ráda, ale v tomto případě jen přešlapuju na dvorku svých představ. Baví mě psát, ale píšu sporadicky a i potkávání je čím dál míň. Všechno mi déle trvá, ale já se za ta vrata podívám! Slibuji. Váhání a prodlevy ničemu neprospívají. Když se po dlouhé době vidíš s kamarádkou, když dlouho necvičíš, když dlouho nemáš sex… Těžko se navazuje. S kamarádkou většinou společnou řeč najdeš brzy.

Múzo, promiň mi, raději přijď a polib mi jinou část, moji čtenáři by si to zasloužili.

Tak mám pěkně blbou náladu. Ale tu hodně blbou. Tu, jak nemá důvod. Pádný důvod. Jen pár maličkostí, které umoří vola. Já vím, jsem spíš ta paní od něj.

Koupila jsem si, při čekání na poště (už to je k nasrání, když stačíš utratit čtyři tisíce, než si vyzvedneš obálku s pokutou za tři kila), šaty, triko a košili. To, co nijak drasticky nemusím rvát přes zadek a upínat v pase, jsem vzala. Doma jsem v klidu (bez tiku, že zabzučí moje číslo k přepážce) zkusila ulovené kousky. (Všimla jsem si, že každý, kdo se dočká své číslovky na lístečku, jde k okénku tak nějak pyšně. Já taky, proto zodpovědně číhám a nechci propásnout svou příležitost.) Letmý pohled do necinklého zrcadla stačí, abych provedla nekompromisní svlékací pohyby. Všechny ty hadry jsem hodila zpátky do tašky a při nejbližší příležitosti je odvezu zpátky do obchodu proti poště. Měla jsem to tam nechat rovnou, jako kalhoty. Bílé kalhoty v mém čísle (asi bývalém), byly tak těsné, že na nich byla vidět celulitida. Doteď jsem si myslela, že žádnou nemám!

Samozřejmě, že za moje ústrky může můj muž. Pět dnů ležel v posteli. Ležel přes středeční divadlo, ležel přes páteční lyžařský ples, ležel přes celý víkend. V neděli vstal a odjel na čtrnáct dní do světa. Dřív nakupování na mrzutost a smutky platilo, ale teď? Leda by obchody, se stále menšími svršky (i spodky), předělali na vinotéky.

Zase všechno pučí. Slunce doráží na špinavá okna, kabáty frčí do čistírny a je na čase přezouvat. Lidi i auta. Mně tedy zima nevadí. Hlavně nechci uspěchat žádné roční období, protože tím uspěchávám svůj život. V tomto ohledu si přeji pěkně dlouhé jaro. Vlastně si protiřečím. Chci být dlouho živá, ale přitom jsem se nesžila ani s padesátkou. Je to období, kdy o vás nestojí cizí, ale ani vlastní. Nepamatuju se, že by se v poslední době za mnou někdo otočil a doma otáčí jen oči v sloup, když vyžaduji pozornost.

Nedávno jsem četla o mega velkém tobogánu uvnitř nákupního centra (myslím někde v Koreji) a jedno z omezení bylo, že na něj nesmí lidi nad padesát let. Ne, že bych na klouzačku chtěla jít, ale dostalo mě to. Zrovna tak, jako poznámky, že bych měla mít kratší vlasy a delší sukně. Já vím, že bývám nesoudná, ale chci se rozhodnout sama, kdy si nechám udělat foukanou s fialovým nádechem, kdy sukně začnou lízat kotníky a jestli umřu strachy na tobogánu.

Začala jsem tím, že všechno pučí a zatím to vypadá na puč uvnitř mě. Jinak to nepůjde. Snad těch pár pozitivních myšlenek, které se bouří, neutluču.

Čas od času skuhrám, obviňuji svět z nespravedlnosti a mračím se na všechny kolem sebe. Tak to mám teď.

Snažím se nevylézat z domu, ale i tady zvládám rozdávat špatnou náladu. Lekám se bručouna, když se mihnu před zrcadlem. Obličej je ale jen jedna věc. Tělo. Často důvod mojí nenálady. Tělo a výchova. Dvě věci, které jsem zanedbala. Nejde s tím nic dělat. Na dceru už jsem krátká a hubnout mi nejde. A to se fakt snažím. Tedy nesmí mě to bolet a nesmím mít hlad. Když se pohne, a jestli se pohne, ručička váhy směrem dolů, tak hodně pozvolna. Možná se úbytku vůbec nedočkám. Spíš vysychám, než shazuji kila. Kapu si umělé slzy, ve všech kloubech skřípe a kůže se krabatí. Měla bych pít lubrikační gel místo vína. Jak ráda bych to svedla na globální oteplování… Bohužel. Může za to můj muž. Už několik let jezdí v květnu hrát golf. Třináct prvních májů jsem nedostala pusu pod rozkvetlým stromem. Přitom by mi stačila i na gauči u televize. Popírání zvyků je u nás zvykem. Jen snad šlehání na Velikonoce se těší oblibě. Evidentně tohle pomlazování nestačí, potřebuji profesionálního líbače, liposukci a botox.